Já chci rodit!

Nikdy bych nevěřila, že zrovna já tohle někdy řeknu! Já, která mám vítr z porodu už z doby, kdy jsem zjistila, že čáp je podvod.

Upozorňuji, že následující text není vhodný pro děti a mladistvé. Ani pro citlivé duše. ;)

Už mě to nebaví. Tři čtvrtě roku stačilo. Naštěstí už není horko. Na jaře jsem si naivně představovala, jak léto strávím v lehkých šatičkách a budu krásně větrat. To jsem se přepočítala. Vlivem zvětšení objemu mých stehen docházelo (a stále ještě dochází) ke tření jednoho o druhé. Bohužel toto tření (na rozdíl od toho s liščím ocasem a ebonitovou tyčí) nevytváří elektrickou energii, nýbrž vyrážku. Pálivou bolestnou rudou vyrážku, která při polykání všeho letního potu štípe a pálí jako čert. Došlo to dokonce tak daleko, že jsem byla nucena si uprostřed jednoho letního dne zakoupit pod sukni bavlněné legíny, abych se odpoledne vůbec dobelhala domů.

Neužila jsem si ve finále ani letních sandálků, protože se mi většina zařezávala do masa nabobtnalých chodidel. A nevyšly ani plány s povalováním na zahradě, protože když už jsem konečně spočinula na mateřské a nemusela nikam chodit, srpnové počasí bryskně reinkarnovalo do listopadu a bylo po ptákách.

Místo slunění a relaxace mne čekalo posledních několik dní se zcela novými poznatky. Jako například, to, že v pokročilém stádu těhotenství se nedá:

• Ležet na zádech – břicho tlačí do páteře, je to nepříjemné a působí nevolnost
• Ležet na boku – protože už půl roku spím pouze na levém nebo pravém boku, mám na obou stranách proleženiny a díky mojí nadváze se to nelíbí ani přetěžovaným kyčlím
• Ležet obecně – vzhledem k rozpínajícímu se potomkovi v břiše se při jakékoliv lehu začne vracet obsah poddimenzovaného žaludku zpět do krku, a že by to byla nějaká dobrota, to se říct nedá.
• Stát, ani dlouho chodit – cvičné kontrakce s intenzivním pohybem příliš nespolupracují a nenašly v sobě zalíbení

V podstatě se nedá v pokročilém stádiu dělat už skoro nic. Ani se nechce. Nechce se mi už číst, nechce se mi koukat na telku, nechce se mi prát ani uklízet, nakupovat nebo chodit ven… Tak sedím na gauči a čekám. Mé soukromé „čekání na Godota“ se zdá být nekonečné. Kdybych aspoň věděla, kdy přesně to udeří. Už bych to chtěla mít za sebou. Já se na to snad dokonce začínám i těšit!

V mezičase mne napadá, proč mají vůbec těhotné chuť na sex. Je to přeci proti přírodě. Většinou žádná březí samička v přírodě už nebývá středem zájmu samců, protože má holka své poslání splněno. Má to u lidí snad nějaký smysl ve „zpříjemnění“ porodu? V tom, že sex a orgastické stahy napomáhají porod vyvolat, otevřít a připravit porodní cesty na lepší průchod dítěte ven?

A pak to jednoho rána přichází. Je sobota, hodiny ukazují 6:00. Břicho bolí tak nějak víc, intenzivněji. Jsou to už opravdové kontrakce? Do termínu zbývají tři dny, takže je dost možné. Chce se mi na velkou, takže asi planý poplach. Jdu si zase lehnout. Ale nějak to nepřestává. Pendluji mezi koupelnou a ložnicí, manžel se budí a ptá se nejistým až vyděšeným hlasem, zda už jedeme. Nevím. Jdu do sprchy. Nepřestává to, stopuji na mobilu a zjišťuji, že se to opakuje pravidelně po pěti minutách. Volám do porodnice a manžela posílám do obchodu pro snídani, aby načerpal sílu, já nemám hlad a už vůbec na nic chuť. Dávám si aspoň čaj a džus a pak už frčíme.

Porodní sál vypadá dobře, pouštíme si rádio, v předklonu prodýchávám kontrakce a zatím to vypadá jako legrace. Fotím se na porodním lůžku a vůbec dělám kraviny, je to docela pohoda. Sympatická porodní asistentka se ptá, zda chci klystýr. Posílám manžela na chodbu, nemusí být u všeho.

Nechápu, v čem vidí některé ženy ponižování, když dostanou před porodem klystýr. Mně tedy připadá mnohem víc ponižující to, abych před publikem na porodním sále během tlačení mimina vytlačila sekundárně i něco navíc. Já chci klystýr! Při jeho aplikaci myslím na motto Charlese Bukowskeho – Svět patří těm, co se neposerou. A pak se pozvracím.

Pořád si to ještě neumím představit. Je mi jasné, že se to musí dostat nějak ven, ale netuším, co přesně mě čeká. Rozhodla jsem se, že k tomu budu přistupovat pozitivně. Řekla jsem si, že příroda je mocná čarodějka a za ty miliony let ví, co dělá. Když jí budu naslouchat a vnímat svoje tělo, určitě nám to spolu půjde moc dobře.

Pokud platí, že za stvořením světa a evolucí stojí Bůh, určitě to byl muž. Systém zrození, kdy se čtyřkilová nálož vypuzuje otvorem vhodným leda tak pro dvaceti dekovou klobásu mohl vymyslet fakt jenom chlap. A pak tuto bohulibou kratochvíli zbaběle věnoval ženám.

Řekla jsem, že chci rodit? Už nechci. Chci domů! Co kdybychom předstírali, že jsem tady nikdy nebyla? Pomalu, potichu a nenápadně slezu z toho lehátka a zmizím, jo? Strašně to bolí! A prý nesmím tlačit. No to je teda povel! Připadá mi to, jako střevní kolika, kdy se útroby svírají a nutí střeva k vyprázdnění, aniž by se u toho muselo spolupracovat. Tohle je stejné, jenom asi tak stokrát bolestivější. Dítě se tlačí na svět samo, jak mám proboha netlačit?

Snažím se to prodýchat psím funěním, jde to těžko. Kontroluju hodiny na stěně porodního sálu. Cože?! To jsem tady už šest hodin a pořád nic? Drtím manželovi ruku, i přes kontrakce jsem si všimla, že ji pak hned schoval a už mi ji nepodal. Aspoň, že mi podává jelení lůj, osušuje zpocený obličej a nosí vodu k pití. Vždy, když prochází z koupelny kolem mého „dolního konce“ bedlivě sleduje výmalbu na stropě. Nedivím se mu, taky bych „to“ nechtěla vidět.

Naše holčička se točí na druhou stranu. Běžně se dítě rodí obličejem dolů, tedy směrem k řitnímu otvoru rodičky, aby ladnou šipkou vyklouzlo ven, jenomže naše dcera je prostě dámička a k něčemu takovému se odmítá snížit. Obrací se ksichtíkem nahoru a tím mi to dost komplikuje, prodlužuje a dělá bolestivější. No, pak si to s ní vyřídím.

V ten moment přichází obrovská vlna… orgasmu. Haha. Kéž by! Slyšela jsem o ženách, které opravdu orgastickou křeč během porodu prožily, no, já k nim nepatřím. Dostavila se vlna bolesti. Mam pocit, ze z mého břicha musí vyjet minimálně náklaďák.  

Už tam ležím osm hodin a to nepočítám ty dvě doma. Přichází doktorka, aby dokonala dílo. Podle přízvuku patrně Ukrajinka nebo Ruska. Vráží do mě ruce a já překvapením a bolestí vyjeknu. Kontrakce jsou masakr, bolí břicho, porodní cesty i hráz, ale bolest, kterou mi působí tahle „Oxana“, je úplně nejhorší ze všeho. Chápu, že soudružky tam u nich, zocelené lahví vodky k snídani to dávají bez problémů, ale já jsem odkojená vínem, já potřebuji jemnější zacházení!

Přestávám to zvládat. Srabácky křičím a potupně si pofňukávám. Manžel uklidňuje, porodní asistentka povzbuzuje a „Oxana“ se tváří, že ji ale už fakt obtěžuju tím, že si tam rodím. Otráveně mi navrhuje nástřih, zda souhlasím. Souhlasila bych už asi i s rozpáráním břicha, hlavně ať je tomu konec! Mám pocit, že nikdy v životě nemůžu porodit, je to nekonečné. A pak šmik… A je to venku!

Dostavila se neskutečná úleva, největší a nejkrásnější ze všeho. Jsem mile překvapená! Myslela jsem, že bolesti nějakou dobu doznívají, ale ne, skončilo to jako mávnutím kouzelného proutku. Super! Je mi výborně.

Dávají mi na hrudník dítě. Jsem zklamaná, takhle jsem si ji nepředstavovala. Má šišatou hlavu z toho jak jsem ji úporně tlačila, její rozmočená horká kůže má zvláštní konzistenci a vůbec nikomu z nás není podobná. Nejbližší příbuzný by mohl být Avatar, soudě dle barvy pokožky. Ale přesto k tomu balíčku, který se instinktivně snaží sát z mého zatím prázdného prsu, cítím takovou nějakou zvláštní něhu. „Ona má vlásky“, rozplývá se manžel dokumentující první minuty života své dcery. Idylku narušuje jen „Oxana“, která mi vyšívá něco v rozkroku a z ručních prací očividně neměla jedničku. Několikrát jí ruka uklouzne, ale já už vnímám jenom toho podivně vláčného tvorečka na mém těle.

Vítej na světě, holka! 

www.viktoriebeso.cz