Musím se omluvit matkám. Ne všem, ale dosti z nich. Bývala jsem nekompromisní, ale teď poznávám drsný svět rodičů a kaju se.
Například jsem vždy odsuzovala matky, které si neumí uklidnit své řvoucí dítě. Tak vážení, já to neumím taky. Vzpomínám na letošní Špindl. Ušetřily jsme si z mateřské pár šušňů a vydaly se je utratit za zmrzlinový pohár k Bognerovi. Děti to asi nebavilo, byly skvrny na měsíci, chtěly dělat bohulibější činnost, nebo jiný závažný důvod, ale začaly jedno po druhém prudit. Eliška s Emičkou lítají po cukrárně, Bohouš brečí, Žofie brečí, jindy klidná Anežka brečí, mně se chce brečet…. V jedné ruce natřásám dítě, druhou rukou jím ve stoje hříšně drahý pohár s jahodami, (přece to tam nenechám!) ostatní hosté na nás zírají, rozlila jsem kafe, Bohouš převrhnul sklenici, Veronika ho honí s jedním obnaženým prsem (odtrhnuvší Anežku od svačiny) kolem stolu, ztratily jsme Elišku s Emou… Panoptikum jak má být. Ve finále k nám míří pán sedící vedle nás. Bože, teď nám jde říct, že když jsme neschopné krávy, ať sedíme i se svýma harantama doma, říkám si. Ale pán byl milosrdný a místo toho mám projevil účast: „Nemáte to lehké, dámy, kde máte chlapy, ať je taky zapojíte!“ Díky, ó díky!
Naše noci jsou beze změny. Stále je v kurzu kožený dudlík co dvě hodiny. Snažím se být hustá matka a nedat své tělo všanc hned. Odepírám své dceři vzácné a ohlodané poprsí jako od lidožrouta a pokouším se jí vysvětlit, že „normální“ člověk prostě v noci nežere, nýbrž spí. Zpívám, vydávám mocné ššššš, hladím, poplácávám po zadku, což ve mně ale po několika dlouhých minutách vzbouzí pocit, jí pořádně nařezat, čímž bych si moc nepomohla, (zkuste dostat výprask a pak v klídku usnout), něžná klidná slůvka se mění v nadávky, takže ve finále po hodině marnosti nad marností kapituluji a stejně odevzdávám ňadra do úst. Srab.Za odměnu mě dítě počastuje několika mocnými kousanci, což člověka dost vytočí, pokud ovšem není fajnšmekr vyžadující tuto praktiku.
Večer, když se takhle při kojení nudím, přemýšlím. A napadají mne perly! Nejlepší nápady si ovšem nemůžu zapsat, jelikož dítě ozářené lampičkou nebo světlem z mobilu ječí. Doufám tedy, že myšlenku udržím do rána. Neudržím. Aspoň, že udržím moč!
Sleduji, jak Žofie dělá „pacičky“ a „ták jsem veliká“ s obrovskou hrdostí, jakoby minimálně štěpila jádro. Ještě větší hrdost zažívám díky tomu, že již od sedmého měsíce neznám pokálenou plenu, jelikož tříletí haranti s lejnem přilepeným ke stehnu se mi z duše příčí, stejně jako nevycválaní malí zuřivci. V této oblasti si bohužel body přičíst namůžu, protože Orangutan si stále ještě libuje v svojí chvilce řevu několikrát denně, vyšperkovaným vzpupným trucováním.
Taky je z ní pěkný mamánek. Na jednu stranu je to egoisticky krásný pocit, že jste pro někoho středobodem vesmíru a miluje vás tak moc, až to hraničí s posedlostí, ale na stranu druhou je dost pruda si hrát v mém věku na schovku s batoletem a tajně se vytrácet do obchodu, na cvičení nebo dokonce na záchod, jen aby si křikloun nevšimnul a nepředvedl přímý přenos separační úzkosti.
Mimochodem to cvičení… Oáza! Ráj na zemi! Nikdy jsem ještě nechodila cvičit s takovou chutí a řádným předstihem. Za tu dobu, co jsem nebyla ve fitku se sice odehrála řada změn, třeba to, že na hodinu jógy chodí mladé buchty, které se za doprovodu hihňání vyfotí v jedné z poloh, umístí foto na facebook, instagram nebo prostě „někam“ a zase jdou pryč, zanechavší nás „staré páky“ nechápavě zírat v pozici psa jako telata na nové vrata. Ale pořád ještě se moje tělo dokáže hýbat. A ta sauna potom! A sprcha! Hlavně nespěchat domů.
Co na tom, že po příchodu ze cvičení najdu doma hlady řvoucí dítě a manžela s vysvětlením, že ji nabídnul lžičku kaše a ona „nechtěla“, hlavně, že jsem na dvě hoďky byla sama se sebou. Mezi námi, můj manžel je ještě v pohodě, ten to aspoň zkusil. Manžel mojí kamarádky jí telefonoval, ať jde okamžitě domů, že dcerka má hlad, a když skutečně dorazila domů, našla jídlo i s návodem ke krmení uprostřed jídelního stolu a odpověď, že si toho nevšimnul.
Pokud si chce rodička na mateřské zachovat zbytky důstojnosti a střípky zdravého rozumu, měla by se vyhnout hromadným aktivitám jako například dětské cvičení nebo plavání. Poskakujete tam v nedůstojných pozicích a předříkáváte stupidní říkanky do zblbnutí a vůbec si připadáte jako infantilní úchyl. Povětšinou se setkáváte s dalšími matkami, ale když třeba na plavání dorazí fešný tatínek, všem zjihne zrak a mlsně hledí na ten přírodní úkaz jako na zjevení boží. On z toho většinou tak odvázaný není a patrně je rád, že má vlastní šatnu, protože na klub povislých koz není patrně zvědav a už vůbec ne na aplikaci mateřského plurálu v praxi. Když jedna z matek vypráví že „máme reflux a zvracíme, kudy chodíme“, dokážu si to představit jako dost slušný mejdan, na kterém se dotyčná musela naprat do němoty.
Žofie se pokouší chodit, zatím vypadá jako její otec vracející se z restauračního zařízení po vydařeném večírku, ale jistě to brzy vypiluje. Vždyť i neurolog konečně uznal, že je "vcelku normální". Jakože ona, nikoliv on.
Dítko si zatím nevypěstovalo návyk normální stravy, jídlo zpravidla odmítá a jako správný závislák žádá svou bílou drogu (řeč je o mléce, zatím). Zato si vypěstovalo radar k rozpoznání chvíle, kdy se chystá nebohá matka k ulehnutí a spolehlivě začne řvát v moment, kdy si hodlám čistit zuby a dát sprchu. Jdu znovu uspat. Většinou zaznamenávám větší úspěch u sebe, než u dítka, přeci jenom jsem v oblasti spánku trénovanější. Nemytá, smrdutá a rozespalá nastupuji druhý pokus večerní hygieny, ale to už je čas k dalšímu přerušení noci. A takhle si jedeme v dvou až půlhodinových intervalech (záleží na astronomické, meteorologické, gastronomické a stomatologické situaci) až do rána. No, "až"... pokud pro někoho znamená šest hodin ráno, pro mne to byla odjakživa hluboká noc.
Tchýně se zlomyslně směje, že Orangutan je celý tatínek, že věděla, že mu to pánbůh jednou oplatí na dětech, což je moc pěkný, jen nechápu, proč to odnáším především já. Asi nějaká přidružená špatná karma.
V čem ale není dcera po otci, je vylučování. Zatímco tatínek by mohl produkovat na povel, holka (ačkoliv živená především vlákninou) je pořád zacpaná jak kanál po letní bouřce. Krátké jsou sušené švestky, šťávy, jogurty i olivový olej. V tomto směru holt není vysírací typ.
A takhle my si doma žijeme. Ještě dva měsíce a bude to rok a pak už to určitě bude mnóóóhem lepší! Že ano?! ;)
