Aneb Co jste vždy nechápali, že se u těch ženských doma děje, že nemají na nic čas. Dnes už vím, že je to fakt hustej adrenalin...
Jako bezdětná jsem nedokázala pochopit, co ty neschopné osoby s titulem matka celé dny dělají, že nic nestíhají. Dokonce ani se pořádně najíst, učesat nebo si přečíst knihu. Dítě přece spí, hraje si, občas ho nakrmíte a přebalíte a jinak máte spoustu času. Ehm…. Vypadá to asi takhle a je to dlouhý…
7:15 – Dítě otvírá oko. Přemýšlí, zda dnes začne den řevem nebo úsměvem. Uf, je to ta druhá varianta. Chvíli se slastně převalujeme v posteli a probouzíme se. Blahořečím přírodě, že po roce vstávání v 6 ráno za ukrutného řevu, zvítězily moje geny a jdeme na to nenásilně.
7:45 – Lezeme z postele. Ranní hygiena, převlékání. Zastavuji tekoucí vodu. Během celého procesu asi desetkrát.
8:15 – Výroba snídaně pro dítě. Medícínky pro dítě. Ranní show pro dítě. Presented by mother.
8:30 – Snídaně matky. Čůrání dítěte. Pokračování snídaně. Vytahování míčku z pod radiátoru. Pokračování snídaně. Převlékání politého trička dítěte. Pokračování snídaně. Vytahování puzzle z pod skříňky. Pokračování snídaně.
9:15 – Musíme na nákup. Navrhují dceři jízdu busem a následnou procházku zpět pěšky v kočárku. Odmítá. Chce autem. „Seš zpovykaná pražská kikina,“ vyčítám jí, ale uznávám, že autem bude nákup přece jen příjemnější.
9:30 – Jdeme do obchodu. Dítě močí před vchodem. No, aspoň ne uvnitř mezi regály. Nákup probíhá hladce, dítko pro tentokrát sedí celou dobu ve vozíku a netouží běhat po prodejně.
U kasy si zálibně prohlíží regál s chlastem, ukáže na něj a všem ve frontě oznámí: „táááta.“ Dělám, že dítě ve vozíku není moje, znáte to, když vám do něj někdo omylem položí trs banánů v domění, že je jeho.
10: 15 - Venku ji žádám o pomoc s nákupem, výchovně, ať si zvyká, že zadarmo v životě nic nedostane, že? Obvykle má z úkolu radost, ne však dnes. Nehodlám ustoupit z výchovného procesu a diskutujeme, proč by měla pomáhat, nakonec se podvoluje, asi abych už dala s tím kecáním pokoj.
10:30 – Jsme doma. Jdeme vařit polévku. Dítě na lince loupe česnek. Krájím zeleninu. Zastavuji tekoucí vodu, odnáším dítě na záchod, vytahuju slupky z česneku z nakrájené zeleniny. Sbírám nakrájenou zeleninu ze země. Zastavuji tekoucí vodu. Sbírám ze země vařečku.
11:30 – Polévka se vaří. Jdu na druhý chod. Zanořuji ruce do těsta. „Ččččč.“ Otáčím se na dítě: „čůrat? Teď?“ S úsměvem kývá hlavičkou. Seškrabuji těsto z rukou, běžíme na záchod. Nořím ruce do těsta. „Napííít.“ Lahvička je prázdná. Seškrabuji těsto z rukou, už ne tolik pečlivě. Špinavou lahvičku musí přežít. Netváří se na ni přívětivě, ale pije. Nořím ruce do těsta. „Tam, taký…“ ukazuje dítko na linku s tím, že lego už ji nebaví. Ok, budeme opět vařit spolu. Seškrabuji těsto z rukou, dávám dítě na linku, zastavuji tekoucí vodu, sáhodlouze vysvětluji o celosvětovém problému s pitnou vodou následkem jejího plýtvání.
12:00 - Vyrábíme jahodové knedlíky. Zastavuji tekoucí vodu. Dítko dostává radýlko, aby se zabavilo a nepouštělo vodu. Spokojeně rejdí zubatým kolečkem po zbytcích těsta. Já spokojeně hážu knedlíky do vařící vody, ovšem jen do chvíle, než zjistím, že notně knedlíčků je přejeto rádýlkem vejpůl a na více částí.
Mám chuť rádýlkem přejet spokojenému potomku pod krkem, ale zhluboka dýchám a počítám do deseti. Zastavuji tekoucí vodu. „Ččččč.“ Už zase? Že já ji naučila tak brzo na záchod! Přemýšlím, zda nechat rozvařit knedlíky nebo pomočit dítě.
12:45 – Obědváme. Dítě hoduje polévku, na knedlíky ji neukecám. Není tam maso. Zato v kuchyni je masakr. Na úklid není čas.
13:20 – Kmitám se rychle osprchovat a převléknout, najít kabelku. Zastavuji tekoucí vodu. Jo, ona teď zrovna neteče.
13:30 - Zanechávám dceru po obědě s tatínkem, má hlídání. No, hlídání… je přítomen po dobu jejího poledního spánku. Já mám dnes schůzku sexuálního charakteru, preventivní prohlídka na gynekologii.
14:00 - Během žoviálního rozhovoru při kterém já ležím s nohama do praku a předstírám, že sedím ustrojena za stolem v hotelu Imeprial, mi lékařka klade otázky. Jestlipak je vše po porodu fajn, udržím myšlenku i moč… Hbitě dím, že ano, ale že po porodu mě to dost zásadním způsobem zaskočilo. Nikdo mi totiž neřek: „všechno bude fajn, jen se budeš trochu pochcávat“. Paní doktorka se směje, že k tomu stačí posilovat dno pánevní, třeba při procházce s kočárkem, načež do mě vrazí ruku se slovy: „no, tak šup, ukažte, jak to umíte.“
14:30 – Ještě v šoku se stáhnutým pánevním hrdlem se dostavuji domů a střídám tatínka. Stav kuchyně před obědem a po obědě nezměněn.
15:30 – Dokončuji úklid kuchyně po vaření a obědě, vařím si kávu, usedám, labužnicky přikládám šálek s kávou k ústům a chystám se na první loknutí. „Mamííí!“ Dítě je vzhůru.
15:45 – Svačíme. Dítě pribiňák, já studenou kávu. Převlékáme se. Dítě komplet. Odmítá stolovat s bryndákem (už od prvních příkrmů), patrně má za cíl systematicky zlikvidovat všechny poděděné outfity a propracovat se k novým.
16:30 - Jedeme na hřiště. V rámci nabourávání stereotypu na to vzdálenější, ale popojedem si busem. Skvělej nápad. Hned po nastoupení dítko oznamuje cestujícím, že máma má pipi. Ignoruji to. Dítě informaci opakuje. Když nedá pokoj, zachraňuji to slovy: „ano, maminka tam má ptáčka“. Blbý. Napravuji to: „někdy“. Ještě blbější.
Odvádím pozornost ke krásám řepkového pole. Na chvíli to zabere, dokud neprojíždíme vedle ulice, kam chodíváme krmit slepice. „Kokoty,“ ukazuje dcerunka na dotyčnou uličku, z níž vycházejí právě dva muži. Sklápím zrak před zkoumavými pohledy cestujících a nehodlám vysvětlovat, že množné číslo od „koko“ nám ještě nejde. Zpátky půjdeme raděj pěšky.
Děcku vypadává lahev z ruky, což komentuje slovy „jebať“. „Prosím vás, to je jen špatná artikulace, správně to zní jééé bác“, křičím v duchu. Už se vůbec na nikoho nedívám a okamžitě vystupujeme. Zpátky jdeme rozhodně pěšky. A busem už asi nikdy nepojedeme.
16:45 – Jsme na hřišti. „Mamííí. Ččč. Tam. Dolů. Tam. Pití. Ččč. Mamííí. Napapat. Nahoru. Ne tam. Ččč. Kakat…“
19:00 – Přicházíme domů. Zase jsme nestihly kluka (Večerníček), pravidelná dávka zářící obrazovky pro dnešek nebude. Řešíme poslední požadavek z hřiště. Zas to nejde. Dítě zpocené, brečící, usilovně zadržující, matka propadající zoufalství. Zkouším to po dobrém (motivující lichotky, slib bonbonku – další z ústupků rodičovských předsevzetí), pak po zlém (nezlob maminku, nechám tě tu s tím samotnou, když nebudeš spolupracovat…) Nic. Jdeme večeřet.
19:30 – Tatínek přichází z roboty. Večeříme.
20:15 – Jdeme koupat. Před vstupem do vany pokus o vyprázdnění č. 2. Zase nic. Koupeme. „Kakáááát,“ volá dítě, tak konečně. S brekem, křikem, ale je to venku. Tím se ovšem proces koupání poněkud prodlužuje.
20:45 – Máme to za sebou. Mažu ekzém. Mažu bodnutí hmyzem. Oblékám pyžamo. Nechápu, proč se dětem vyrábí hlavně pruhovaná. Ten mukl v rodině je především matka.
21:00 – Jdeme číst pohádku. „Ještě,“ dožaduje se pruhovaný tvor. Ne, pátou knížku už opravdu nedávám. Ale zájem o literaturu kvituji s povděkem.
21:30 – Zhasínám lampičku, ulehám vedle dítěte, snad dnes neusnu s ním. „Ččč…“ Neee!
22:00 – Konečně spí a já se belhám z postele. Uklízím hračky a koupelnu.
22:30 - Jdu si číst knížku, co ji mám rozečtenou asi půl roku. Něco se mi nezdá na mých rukou. Jak za poslední dobu zestárly! Odkládám knihu a jdu si je asi po dvou letech namazat. Když už tam jsem, natírám si raději rovnou i obličej. Tak a mám na další dva roky vystaráno.
23:00 – Nevnímám text, chce se mi spát. Jdu do sprchy. Na stehně nalézám zaschlé semeno. Ten celozrnný rohlík byl k snídani, takže patrně si ho tam nosím celý den.
23:30 - Začíná mě bolet hlava. K častým migrénám a křečím se přidává mravenčení v končetinách. Zamítám možnost prachobyčejného stárnutí a dávám to na triko antikoncepci. No, možná antikoncepci v kombinací s kouřením, protože nedávno jsem se během večerní kulturní akce za hřmotu kapely Hergot neudržela a vykouřila tři cigarety. Jedno z toho musí skončit.
Usuzuji, že bude snažší seknout s antikoncepcí, jelikož při požití alkoholu chuť polykat pilule nemám, na rozdíl od inhalace nikotinu. Holt, jsem odsouzená k více potomkům, než zvládla Marie Terezie. I když, s jedním „kazišukem“ na ty směšné pohyby stejně moc prostoru není, tak mnou přelidnění planety asi ohroženo nezůstane.
00:01 – Jsem v posteli. Zas jsem nestihla spát dnes, ale až zítra.
