Dívka s vůní manga III

On je tak trochu cynik, ona tak trochu šlapka. Jednoho dne se náhodně potkali, původně jako zákazník a exotická prostitutka, ale příběh se poněkud zvrtnul...

PETR: část 3.

Venku bylo přímo odporně. Byl jsem rád, že z toho šedivého deštivého hnusu vypadnu do tepla plného barev a vůní. Stály mi za to i kecy mojí matky, kterýma mě zahrnula, když jsem jí oznámil své plány na letošní svátky. Nakonec to nějak skousla. Co jiného jí taky zbylo. Sledoval jsem z malého kulatého okýnka cvrkot na letišti. Koutkem oka jsem zahlédnul na nákladním vozíku svůj bágl. Výborně, tak z Ruzyně očividně odletí se mnou. Ještě aby to zvládli v Soulu, ale předpokládal jsem, že Jihokorejci jsou dobře zorganizovaný národ a ne banda ignorantů, jako třeba Francouzi, kteří mně a kámošům ztratili bágly při letu do Havany a pak i cestou zpět. S Air France jsem od té doby už nikdy neletěl. Jistota je jistota. Korean Air měli dobrou pověst, doufal jsem, že si ji nepoškodí. Přítomnost krásných letušek slibovala aspoň z jednoho úhlu pohledu příjemný zážitek. Koukat na pěkný holky, jak vám nosí víno, je rozhodně lepší než odhánět od sebe vyžilé báby s čajem, jaké má Lufthansa. Němci jsou skvělí, co se týká organizace, všechna čest, ale holky jim fakt nejdou.

Deset hodin z Prahy do Soulu jsem přežil, ale extra zážitek to nebyl. Sedačky asi designovali Korejci podle sebe, takže Evropan většího vzrůstu, jako třeba já, moc prostoru kolem sebe neměl. To by se ovšem dalo ještě prominout, ale to, že mi ty holky korejský odmítly nalít pátou skleničku vína, to mě docela otrávilo. Co má člověk tolik hodin na palubě letadla dělat? Sledovat dokola jeden film za druhým na opěrce sedadla před sebou? Jasně, ale musí se taky nějak uspat. A jak líp, než vínem? Na palubě byla s námi parta českých potápěčů, očividně všechno víno skončilo v jejich chřtánech. Pitomci. Kvůli nim letušky vyhlásily turbulence, aby nás, tedy hlavně je, připoutaly na sedačky, protože jejich balancující těla nekoordinovanými pohyby obtěžovala ostatní cestující. Druhou závadou bylo jídlo. Těšil jsem se, že ochutnám nějakou korejskou specialitu. Nedávno jsem byl v korejské restauraci na sushi a bylo to výborný, tak jsem byl zvědav, čím nás ohromí během letu. Jenomže ani se specialitami to není nutné přehánět. Letuška se nám při servírování jídla omlouvala, že se jim něco rozbilo, takže nemohou předložit klasické teplé jídlo, ale že si můžeme dát ke studenému menu aspoň polévku, kterou přelévají horkou vodou. Fajn, polévky jsem měl vždycky rád, očekával jsem, že to třeba bude taková dobrota jako thajská Tom Kha Khai nebo Tom Yum. Nebyla. Dostal jsem polévku z mořských řas. Polévkou bych to rozhodně nenazval. Byla to čirá voda a v ní plavalo několik zelených širokých řas, vypadalo to jako špenátové nudle nebo zvětšená obarvená tasemnice. A ta chuť! Nepatřím mezi zapšklé konzervy, co se brání zkoušet nové věci, jsem docela experimentátor a mám rád exotické chutě, ale tohle se fakt nedalo. Chutnalo to jako teplá voda nabraná někde v mořském přístavu, ve které někdo vyráchal rybářovy ponožky. No, korejská strava mě moc nenadchla. Zato letiště ano. Ne nadarmo vyhráli nedávno titul nejlepšího letiště na světě. Najdete tu snad všechno. Super jsou pohodlné kožené postele, na kterých můžete strávit čekání na další let a taky sprchy zdarma, kde dostanete k volnému užití ručník, mýdlo a šampon. Pecka. V duchu jsem se musel smát, když jsem tohle letiště porovnal s tím v Kyjevě, kde jsem strávil několik hodin při jedné z dřívějších cest. To byla neskutečná díra, tam člověk místo sprchy a pohodlných lehátek mohl hrát hru na honěnou s havrany a na schovávanou s monitory s údaji o leteckých spojích. Buď tam ty televize nejsou, nebo nefungují. I když, už je to pár let, co jsem tam byl, možná se soudruzi z Ukrajiny polepšili.

Měl jsem deset hodin na přestup, mohl jsem si jít lehnout nebo se podívat do města. Vybral jsem si druhou možnost. Do Koreje se asi už jen tak nedostanu. Doma jsem si všechno nastudoval předem. Vízum my Češi neplatíme, vlak z letiště jede asi za osmdesát korun až do centra, na hlavní nádraží, odkud je to kousek k mnoha zajímavostem. Dal jsem si na letišti sprchu zdarma a obléknul si na sebe všechno, co jsem měl v příručním zavazadle. I když na Filipíny je to ze Soulu už jen pět hodin, počasí odpovídá spíše tomu našemu, takže klasické čtyři roční období a v zimě prostě zima. Vlak byl luxusní. Seděli v něm samí Korejci, nebo prostě Asiati, zásadní rozdíl v nich nespatřuju. Všichni skloněné hlavy k chytrým telefonům a tabletům, takže se jejich sklopené oči, jedny vedle druhých, slévaly v jednu tenkou dlouho linku. Stejně tak nádraží bylo z těch top. Ve stánku na nástupišti mi týpek dal mapu zdarma a na základě mých časových možností vyznačil, co všechno můžu stihnout navštívit. Super servis pro tápající turisty. Použil jsem na nádraží záchod. Čekal jsem klasické nádražní toalety s typickým zápachem a špínou, ale uvítal mě mramorový luxus jako někde v Hiltonu. V Japonsku jsem sice nikdy nebyl, ale Jižní Korea mi ho dost připomínala z toho, co znám z dokumentů. Akorát, že tady se mi zdálo všechno mnohem levnější. Venku byla ukrutná kosa. Podle perfektního značení jsem oběhl pár chrámů a náměstíček a uháněl zpět na vlak. Na letiště to trvá hodinu, nerad bych zmeškal let do Manily. Cestou zpět na nádraží jsem si koupil nějaké vanilkové minikoblížky od pouličního prodejce, nemohl jsem si odpustit ochutnat skutečnou Koreu. Na rozdíl od gurmánského zážitku v letadle to byla pecka. Lahodná voňavá záležitost rozplývající se na jazyku. V chladném počasí navíc papírový pytlík příjemně hřál ruce. Soul se mi moc líbil, rozhodnul jsem se, že někdy sem pojedu v létě, cestovat do hor, projet celou zemi, i když chrámy pokryté sněhem měly taky něco do sebe, zase taková jiná Asie, než ta Jihovýchodní, kam tak rád jezdím.

Manila mě přivítala typicky horkou a vlhkou fackou, která mě udeřila hned v tunelu vedoucím z letadla do letištní haly. Okamžitě se mi zvedla nálada a začal jsem se strašně těšit. Měl jsem pocit, jako bych se vracel domů, jakoby se mi najednou vlil život do žil, uvědomil jsem si, jak moc mi Asie chyběla. Nemohl jsem se dočkat, až mě letiště vyplivne do ulic a mě pohltí všechen ten hluk a smog, davy malých tmavých lidí, vůně exotického ovoce míchajícího se s něčím zapáchajícím, ale přesto se tomu dá říct vůně. Vůně Asie. Občas mě taková ta vůně zasáhla na okamžik v jedné z malých uliček jihoevropských měst, když jsem jimi brázdil v horkých letních dnech. Vždy se mi vybavily vzpomínky na asijské cesty. Asi to byla směsice kanálů, tlejícího i čerstvého exotického ovoce, voňavého koření, mořská sůl ve vzduchu, pařící se asfalt, právě uvařené jídlo… Leckdo by řekl, a znám takové, co to říkají, že je to nechutný pouliční smrad, ale mně to prostě vždy vonělo. A vždycky bude.

Příletová hala v Manile byla dost odpudivá. Skočil jsem si na záchod, než přijedou zavazadla z letadla, a musel jsem se smát. Ve srovnání s tím, co mají v Soulu na prachsprostém nádraží, bylo tohle mezinárodní letiště sto let za opicemi. Batoh přijel, super. Na letišti jsem si vybral z bankomatu pár set pesos a vydal se hledat taxíka. Ignoroval jsem všechny ty oficiální letištní taxi, které stojí ranec a mají za úkol okrást zmatené turisty, hluše jsem procházel mezi naháněči, až jsem se ocitnul na ulici, mimo letištní prostor. Uviděl jsem hned dva taxikáře, kteří na mě mávali. Dalo to nějakou chvíli smlouvání, ale nakonec jsme se dostali na příjemnou cenu. Odvezl mě do hotelu, který jsem si rezervoval už předem doma. Nechtěl jsem o půlnoci někde pobíhat po Manile a shánět ubytování. Když mi řidič u vchodu vytáhnul bágl z kufru, řekl si o dýško. Normálně drze, prý bakšiš. Za to, že mi vyndal batoh? Tak to teda zapomeň, kámo, ani náhodou, dostal jsi za odvoz slušnou sumu. Poděkoval jsem mu, rozloučil se a odkráčel k recepci. Chvíli koukal, ale pak nasedl do auta a odjel. Po ubytování jsem se rozhodnul obhlídnout okolí, chtěl jsem co nejdříve odjet nahoru na sever do hor, města mě nikdy moc nebrala. A v okolí by měla být autobusová nádraží, proto jsem si ostatně toto místo k ubytování vybral, na jednom z nich jistě ten pravý autobus bude. Filipínci mají zvláštní systém. Není to jako u nás, nemají hlavní nádraží, z kterého se dá jet v podstatě všude, a k tomu pár menších v okolí. Tady existuje asi sto dopravních firem a každá má svoje nádraží a svoje destinace. Pokud je člověk nezná, najít to pravé je docela peklo. A to jsem si zažil právě tenhle večer. Obešel jsem asi dvacet různých dopravců, posílali mě od čerta k ďáblu, ale autobus do Banaue jsem prostě nenašel. Přestalo mě to bavit, rozhodl jsem se na to v klidu vyspat a pokračovat ráno, stejně jsem chtěl odjet až druhý den, takhle na noc už nic nejelo a po dlouhé cestě z Evropy jsem si chtěl odpočinout, abych tu dvanáctihodinovou štreku na sever zvládnul. Město bylo ošklivější, než jsem si představoval. Na rozdíl od Bangkoku, jehož betonovou džungli zkrášlovaly kopule buddhistických chrámů, tady šlo jen o ten beton. Špína, žebráci, nachcáno v ulicích, prostě hnus. Ale nejspíš jsem si jen vybral špatnou čtvrť. Quezon patrně nebude místní Manhattan. Začal jsem mít hlad. Už jsem držel ruku na dveřích nějaké místní prodejny hamburgerů, ale když jsem si vzpomněl na hambáče, kterým jsem se zaplácnul v Praze a druhého, kterým jsem se snažil zahnat chuť po úchvatné řasové polévce na letišti v Soulu, vlezl jsem raději do krámku s občerstvením nabízejícím lokální produkty. Vybral jsem si adobo, o tom jsem už četl v průvodci, místní masová specialita podávaná s rýží a smaženým sázeným vejcem. Nevypadalo právě důvěryhodně. Žloutek byl řídký, za normálních okolností mám takhle upravené volské oko rád, když se žloutek pěkně rozteče, jakmile do něj zaboříte nůž, ale nebyl jsem si jistý kvalitou a čerstvostí místních vajec. Ale tak co, jestli se mám z místního jídla podělat, ať si to odbudu hned z kraje a na zbytek dovolené mám klid. Jídlo mě nijak nenadchlo, čekal jsem, že to bude více jako v Thajsku, tam mi chutnalo moc, cokoliv jsme tam jedli, bylo na jedničku. Ale nelze soudit podle prvního jídla, co jsem si dal. Začal jsem být hodně unavený, jít spát by bylo nejlepší řešení. Otočil jsem se zpět k hotelu. Cestou jsem odmítnul několik natažených rukou žebrajících dětí a ulehnul do malého, ale čistého pokoje.

V noci jsem moc nenaspal. I přes únavu jsem nemohl zabrat, časový posun mě rozhodil, v pokoji rachotila obstarožní klimatizace a ve vedlejším pokoji někdo souložil tak hlučně, že víc nahlas už to asi ani nešlo. Aspoň, že tekla horká voda a mohl jsem si dát luxusní dlouhou sprchu. To nebývá v průměrných asijských ubytováních právě samozřejmé. Na snídani jsem dostal toust s míchanými vejci a něčím, co nazývali šunkou, ale vypadlo to jako prefabrikát k salámu Junior. K pití čaj a pomerančový džus. S ledem. Nenápadně jsem se rozhlížel, kam ho vyhodím, ale pak jsem si řekl to, co včera v místní jídelně s vajíčkem. Navíc, led tady určitě kupují průmyslově balený, na domácí výrobu z vodovodní vody jistě nemají kapacitu, tak čeho se bát. Po jídle jsem vyrazil ven, najít autobusák, ze kterého se jezdí na sever ostrova Luzon, do vytouženého Banaue. Ptal jsem se recepční, kde bych to tak mohl najít, ale ta jen krčila rameny. Bože, to bylo stejně úchylný, jako by recepční hotelu v Praze neuměla poradit, jak se jede do Krumlova. Vyšel jsem ven s knižním průvodcem v podpaží. Lonely Planet bude muset být mojí spásou. U dveří jsem si zapálil cigáro. Kolem projeli dva Filipínci na mopedu. Jeden řídil a druhý držel na nosiči motorky obří kostku ledu. Jen tak, nezabalenou, zajištěnou omšelými gumovými lanky, přidržoval ji svýma špinavýma rukama, zatímco kostka pomalu tála, odkapávala na zem a lapala na sebe všechen prach a špínu Quezonských ulic. Sakra. Průmyslová výroba ledu v praxi. Z myšlenek mě vytrhnul podsaditý mladý Amík, který se dožadoval zapalovače. Vedle něj stála nějaká asijská šlapka, odhaduji, že ten strhující sexuální výkon, který mne oblažoval v noci, pocházel z jejich pokoje. Poděkoval a zeptal se mě, kam se chystám. Odpověděl jsem mu, že do Banaue a uvažuju o Tagaytay. Odvětil, že ani jedno z těch míst nezná, ale přeje mi šťastnou cestu. Ignorant. Ten sem očividně nepřijel poznávat krásy země. Nejspíš stráví celou dovolenou zahleděn do klína té svojí sociální pracovnice. Ale neřeším, to je každého věc. Listoval jsem průvodcem, bohužel informace nebyly příliš jednoznačné. Zkusil jsem vytáhnout smartphone a najít wifi. V pohodě, hotel zářil i sem na ulici a bez hesla. Sednul jsem si na lavičku a lovil nějaké jízdní řády na internetu. Konečně něco, co mělo smysl. Měla by tam jezdit společnost Ohiami, našel jsem i to, kde sídlí. Bezva, sjedu tam metrem. V tom by neměl být žádný problém.

No metro, byla to spíše nadzemka, tedy vlak, který jezdil na kolejích položených nad úrovní silnice, nad hlavami kolemjdoucích. Pobavila mě jak důkladná kontrola mého batohu od čtyřčlenné skupiny ochranky, tak to, že na vlaku, který přijel do stanice, byl nápis Made in Czechoslovakia. Prima, to se mi to pojede jako doma.

Autobusové nádraží jsem málem nenašel. Ono to totiž nebylo tak úplně nádraží, ale dvorek vysypaný štěrkem, plný kaluží a svinčíku. A ta odbavovací hala! Málem jsem se za břicho popadal. Nějaké dvě pryčny u stěny s oloupanou omítkou, uzavřené do rezavých mříží. Ale měli tu wifi! Nebo to aspoň hlásila ručně načmáraná cedulka na oprýskané zdi. Zkusil jsem to. Nekecali. Tomu všemu vévodila betonová kukaň, ve které seděl velice důležitý mladý muž, jenž v přítmí své pracovny měl na očích nasazené falešné Ray-Bany. Nejspíš zánět spojivek. Nebo hustá frajeřinka. Ptal jsem se ho na jízdenky do Banaue na druhý den. Bohužel měl plno, prý je vykoupila nějaká cestovka pro své klienty. Nejdřív až pozítří. Vzal jsem to, takhle před Vánoci už je sezona docela v plném proudu, mohl jsem být rád aspoň za to. A do té doby se mrknu do Tagaytay. Pěkně jsem to vymyslel. Neměl jsem ale náladu belhat se na nádraží, navíc jsem to chtěl stihnout co nejdřív, abych se z toho smrdutého města dostal někam ven. Stopnul jsem si taxi, jenomže to patřilo k nějakému hotelu a frajer chtěl šest set pesos. Tak to jsem mu poděkoval a vydal se hledat dál. Druhé auto, které jsem potkal, nemělo problém zapnout taxametr a dovézt mě do cíle. Jenomže mu praskla guma. Super, tohle se může stát jenom mně. Naštěstí byl řidič aspoň tolik duchapřítomný a předal mě nějakému jinému frajerovi, na kterého jsme natrefili na náměstí. Kluci si mezi sebou předali nějaké prachy, to mi bylo jedno, hlavně že jsem jel a za stejnou cenu. Když jsme dorazili na autobusák, zrovna jeden autobus směr Tagaytay odjížděl. Naskočil jsem a hned jsme vyrazili. Platilo se až za jízdy, řidič měl svého stewarda, který se staral o peníze a zavazadla, a řidič se ničím nezdržoval. Docela fajn systém. Při placení jsem ho požádal, ať mi řekne, až budeme na místě, s asijským značením měst a vesnic jsem neměl dobré zkušenosti. Přikývnul, ale raději jsem přece jen sledoval okolí. Na místo jsme měli dorazit asi za hodinu a půl. Tagaytay je v podstatě taková příměstská oblast pro movité Manilay, kteří chtějí na víkend vypadnout do přírody, ale nechtějí jezdit moc daleko. Autem tam budou určitě do hodinky a z některých městských částí i dřív.

Pikolík z autobusu nezklamal a přišel mi oznámit, že jsme na místě. Tak nějak jsem to už tušil. Za okny autobusu se rozpadlé šedivé ulice města změnily ve šťavnaté džungle s banánovníky a jinými rostlinami. Venkov. Paráda. I vzduch tady byl úplně jiný, takový čerstvý, foukalo od jezera, dokonce bych řekl, že byla i trochu zima. Hned na autobusové zastávce se na mě vrhlo několik naháněčů s tricykly. To je taková jakoby motorová rikša. Nebo spíš malá motorka se sajdkárou, která je zastřešená a sedí se v ní na lavičkách. Vejde se do ní jeden Evropan, maximálně dva, ale Filipínců klidně i pět. S díky jsem je odmítnul a vydal se pěšky na náměstí Olivares, zapít prach z cesty, konečně ochutnat místní pivo San Miguel, které mi mimochodem docela zachutnalo. Osvěžující, lahodný zážitek. Méně mě ovšem oslovilo jídlo. Bylo to takové mdlé, nevýrazné, prostě o ničem, byl jsem zklamaný. Vyvážil to ale pohled na jezero. Jeho lesknoucí se hladina obklopená hustou zelení přitahovala můj pohled. Seděl jsem na terase, v ruce studené pivo a zíral jsem na tu nádheru. Konečně jsem se začal cítit jako na dovolené. Když jsem se dostatečně pokochal, vydal jsem se hledat ubytování. Venku mě opět obklíčili naháněči. Nabídka hotelu za dvanáct set pesos mě pobavila. Se úplně zbláznili. Jsem sice bílej, ale ne blbej. Kolem pobíhali i řidiči tricyklů. Jednoho jsem si vybral. Bágl jsem hodil do sajdkáry a usadil se na motorku za řidiče. Když jsme projížděli kolem nějaké skleněné výlohy, viděl jsem náš odraz. Vypadal jsem jako vosa na bonbonu. Odvezl mě do oblasti, které říkají Picknick Groove, klidné místo na okraji městečka, na odpočinek od hektického města naprosto ideální. Usmlouval jsem pokoj za šest set pesos. Pokoj byl čistý, leč skromný. Voda tekla pouze studená a klasicky v asijském stylu stříkala z trubky ve zdi rovnou do záchodu, nejspíš nějaký místní zvyk, jak udržet toaletu stále čistou. A taky praktický způsob využití času při sprchování, člověk se myje a může při tom rovnou sedět na míse. Záchod se splachoval vodou z kýble, ale co bych chtěl za ty prachy. Kdybychom byli dva, vyšlo by to na sto padesát kaček za osobu, v téhle ceně nelze čekat luxus. V podstatě jsem byl spokojený.

Vyrazil jsem na procházku. V průvodci psali něco o Peoples Parku, který by neměl být daleko. Na ulici jsem narazil na policajta, řekl mi, že park je opravdu kousek, tak půl kilometru. Podíval jsem se na svoje nohy obuté do žabek, půl kiláku by neměl být žádný problém, to bych měl dát i v plážové obuvi jako nic. Když už jsem se vlekl asi druhý kilometr a cíl v nedohlednu, usoudil jsem, že policajti jsou na celém světě asi na stejné inteligenční úrovni. Nebo to ten blb v životě nešel pěšky, což bych se ani nedivil. Všichni jsou tady líní udělat pár kroků zbytečně. I když má někdo zastávku městské dopravy dvacet metrů od baráku, ani by ho nenapadlo hýbnout zadkem a místo toho stojí u dveří svého domu. Coby nestál. Vždyť řidič zastaví. Koukali na mě jako na blázna, když mě potkali v ulicích. Ale já se chtěl projít. Jenom jsem netušil, že se z procházky stane horská túra. Když jsem konečně dorazil do parku, překvapily mě davy místňáků, fakt, že se platí vstupné, a taky neskutečný svinčík. Park už měl očividně nejlepší roky za sebou, o čemž svědčila i upadaná písmena přibitá na skálu ve stylu nápisu Hollywood. Ale pěkný to místo bylo, to zas jo. Výhled do okolí byl famózní. Na jedné straně klidná malá městečka kolem jezera a na opačné straně zářící pulsující Manila. Popíjel jsem pivo z litrové lahve a kochal se. Jen mi bylo tak trochu smutno. Respektive, cítil jsem potřebu se s někým podělit o zážitek. A taky o pivo. Nerad jsem pil sám. Chyběl mi parťák. Začal jsem si říkat, jestli jsem to s tím cestováním o samotě trochu nepodcenil. Jsem přece děsně společenskej tvor. Slunce zapadlo rychle, jak už to v této části Asie bývá. Kopnul jsem do sebe poslední hlt zteplalého piva a vydal se pomalu zpět. Při pohledu na svoje nohy ozdobené puchýřem mě přešla chuť na další procházku v žabkách, naštěstí u východu z parku stálo několik jeepney. V tu chvíli jsem byl vděčný za asijský odpor k chůzi a do jednoho z nich jsem s úlevou naskočil. Jeepney, to je další z lokálních specialit v dopravě. Jedná se v podstatě o jeep, kterých tu po Američanech a druhé světové válce zbyla spousta. Filipínci každé z těch bývalých vojenských aut oškubali jako kuře, sundali z nich původní kastli a udělali zastřešenou variantu, poskytující při delší jízdě v horkých dnech vytoužený stín. Mnohé z nich dokonce rozřezali a následně je prodloužili, aby se do takto vytvořeného prostoru vešlo co nejvíce lidí. A že se jich tam vejde! Když už to vypadá, že dovnitř nepronikne ani noha, odvážnější jedinci vyskočí na schůdky v zadní části vozu, přidržují se za tyče od žebříku vedoucího na střechu, kde je umístěn zavazadlový prostor a tak absolvují klidně i půlhodinovou jízdu. Tomu říkám slušné TRX cvičení! Přestože ulicemi brázdí pořád ještě spousta jeepney z válečných let, dnes už se jeepney vyrábí jako běžná vozidla pro městskou hromadnou dopravu, natolik se tenhle původní paskvil osvědčil. Vozítka jsou samozřejmě náležitě vyzdobená zářícími barvičkami, v kabině řidičů nechybí umělé květiny, blýskavé kolotočářské cetky nebo náboženské symboly. Řidiči jsou nesmírně zruční. Během jízdy, neustálého zastavování a rozjíždění v oficiálních zastávkách a hlavně v těch neoficiálních na znamení, kdy se do vozu a z vozu hrne masa dalších a dalších lidí, zvládají ve zpětném zrcátku hlídat, kdo nový přistoupil, na které ze stanic a kdo ještě neplatil. Do toho vybírají peníze, počítají je a neochvějně přesně vrací každému, co mu náleží, vše za jízdy. Těm, kteří sedí od řidičovy kabiny daleko, posílají peníze nazpět ostatní cestující, pěkně z dlaně do dlaně jako během tiché pošty. Byl jsem ohromen. V duchu jsem se musel smát při představě, že tohle zvládá český nerudný řidič, kterého obtěžuje i to, že si jednou za den u něj chce koupit jízdenku jediný cestující. Klobouk dolů před filipínskými mistry městské hromadné dopravy. Nechal jsem se po vzoru místních vysadit mimo zastávku u svého ubytování. Za normálních okolností bych se asi styděl, ale tady to patří k místnímu koloritu, a navíc moje puchýře si to vysloveně žádaly.

Po studené sprše jsem pocítil potřebu něco zdlábnout. V okolí mého ubytování to nevypadalo nijak exkluzivně, ale dle chytrého knižního průvodce jsem usoudil, že by nebylo marné vyrazit do čtvrti Magalanes, kousek za náměstním Olivares, kam jsem se pohodlně dostal s pomocí jeepney za pár drobných. Chvilku jsem se procházel a vybíral si to pravé místo. Všechny restaurace vypadaly docela opuštěně, nikde nikdo. Zalíbila se mi stylová bambusová hospoda hned naproti kavárně Starbucks. Ano, všudypřítomná globalizace dorazila i sem. Objednal jsem si pro začátek chicken wings. Byla to opravdu poctivá kuřecí křidýlka, domácí, žádná moderní chemická drůbež vyhnaná granulema.  Voněla a chutnala jako od babičky, když jsem byl ještě malej kluk. Hospoda byla taky fajn, v pěkném designu, ale nikdo v ní nebyl. Místní si to asi nemohou dovolit a bohatí Manilané, kteří sem jezdí na víkendy, se touto dobou asi stáhli už zpět do města a večeří pěkně doma. Tagaytay je zkrátka hezké místo, ale chcípnul tu pes. Nuda. Kdybych tady měl kámoše, tak si aspoň pokecáme, sdílíme dojmy, dáme pár piv nebo panáků, ale takhle? Rozhlížel jsem se kolem, ale krom jednoho staršího bělocha, který se bavil s místním barmanem, tu nikdo fakt nebyl. Otevřel jsem Lonely Planet a začal studovat něco o jezeře, kam jsem se rozhodl vydat zítra. Vyrušila mě servírka, docela pěkná holka, prý co si dám. Na otázku, co by mi doporučila za specialitu, mi řekla: „Grilled pussy.“ Vybouchnul jsem smíchy. Ta holka měla očividně drsný smysl pro humor, protože grilovanou pičku mi fakt ještě žádná nenabídla. A ne že bych si od ní nedal říct. Koukala na mě zmateně a moc se nesmála. Když jsem se uklidnil, poprosil jsem ji o pivo a nahlédnul do jídelního lístku, že si něco vyberu. Zaujaly mě hovězí chilli proužky a pak mi do oka padlo jídlo s názvem grilled pusit. Tak tohle myslela ta servírka. Nabízela mi kalamáry na grilu, nikoliv svoje pohlavní orgány.  Musel jsem se znovu usmát, nad tím omylem. V tu chvíli se nade mnou objevil ten postarší Evropan s obligátní otázkou v angličtině: „Ahoj, já jsem Mark, odkud jsi?“

„Ahoj, já jsem Petr z České republiky.“

„Já pocházím z Belgie, ale už dvacet let žiju tady. Tohle je moje hospoda.“

„A co tě sem přivedlo? Práce?“

„No, jak se to vezme. Práce jsem měl už dost, tam doma. Navíc jsem se tou dobou rozvedl a potřeboval jsem si vyčistit hlavu. Dal jsem výpověď a vydal se na cesty. Projel jsem Asii křížem krážem a tady jsem potkal ženu, kvůli které jsem se rozhodnul zůstat,“ smál se na mě Mark.

Jasně, další z těch starých dědů, co si nabrknuli mladou šikmookou holku a zůstali vegetit na slunečných plážích, pomyslel jsem si.

„A tohle je teď tvoje obživa? Tady v restauraci?“ Zeptal jsem se.

„Tak nějak. Mezi námi, žádný zlatý důl to není, ale něco dělám, abych se nenudil. O víkendech je hostů dost, v týdnu se ukáže pár zbloudilých duší, jako jsi ty, ale nestěžuju si. Dáš si uzenou rybu? Je to moje specialita.“

„To bych si dal. Rád zkouším místní speciality.“

„Ona to zas úplně místní specialita není. Tedy ryba je odsud z jezera, chytám je sám, baví mě to. Stejně jako uzení. Místní lidé tuto metodu úpravy jídla nepoužívali, musel jsem si je k tomu vychovat, ale nejraději si je stejně udím sám, je to pro mě úžasný relax. Na, zkus třeba tuhle,“ podával mi talíř plný lahodně vypadajících kousků ryby.

„Mňam, je úžasná!“ Musel jsem ji zcela upřímně pochválit. Úplně se rozplývala na jazyku a její jemně kořeněná chuť mi hladila patro.

„Ta je, co?“ usmíval se hrdě Mark. „A co ty tady tak sám? Útěk z reality?“

„Dalo by se to tak říct. Nechtělo se mi trávit ty šílené vánoční svátky doma, potřeboval jsem si odpočinout od práce a žádný kamarád nedostal propustku na tak dlouho a už vůbec ne přes svátky.“

„Jo, to chápu. Ale cestování o samotě má své výhody. Člověk se dostane blíž k místním lidem, neizoluje se do své komunity přátel, se kterými přijel, je víc otevřený novým zážitkům a poznání, tíhne ke kontaktu s lidmi, se kterými by se jinak vůbec nebavil, a to ho obohacuje. Uvidíš, bude se ti to líbit.“

„Uvidíme, zatím se spíš nudím.“

„Všechno přijde časem, neboj se. Až se zklidníš, až tě opustí hektičnost Evropy a korporací, pro které vypouštíme duši, aniž by nás za to ve finále někdo náležitě ocenil.“

„Jo, pro jeden takový korporát pracuju, vím, co tím myslíš.“

„Korporace jsou jako lis na citrusy.“

„Prosím?“ To přirovnání mě pobavilo, ale příliš jsem jej nepochopil.

„Přijdeš do takové firmy jako čerstvě utržený citrón. Mladý, zdravý, šťavnatý a plný života. Korporace tě přivítá s otevřenou náručí a mačká z tebe všechnu tvoji energii, šťávu, dokud nejsi úplně vyždímaný. Bez ohledu na tvé pocity, zdravotní stav, prostě mačká a mačká. A když už z tebe nedostane ani kapičku, vyhodí tě do koše.“

Musel jsem se tomu zasmát, bylo to trefné a výstižné, Mark asi věděl, o čem mluví.

„Ale od toho všeho si tady krásně odpočineš, Petře, věř mi. Člověk si tu dokáže prožít ráj na zemi, když chce.“

„Tak to se tedy už moc těším,“ pobaveně jsem se na něj křenil a vnitřně doufal, že brzy dojde na jeho slova.

„Dopadne to výborně, uvidíš. Všechno má svůj čas. Pamatuj na má slova,“ mrknul na mě a kývnul na servírku, aby přinesla další pivo.

Strávili jsme spolu příjemný večer. Rád jsem ho poznal a myslím, že on mě taky, Asiaté jsou skvělí lidé, ale myslím, že každý si rád čas od času promluví s „našincem“ a naváže kontakt se světem tam doma. Upřímně, byl jsem dost zvědavý na to, zda se to jeho proroctví skutečně naplní. Samota mi zatím spíše lezla na nervy.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...