To je dost, že nás táta vyvez!

Slunce, moře, pláže, víno, italská kuchyně a vůbec celá Itálie. Věci, co mám fakt ráda. Vždycky. A svoje děti mám taky ráda. Většinou. A tak mě napadlo, že to letos v létě můžeme třeba spojit...

Nápad vzít potomky do Itálie byl určitě moc fajn. Ale co realizace? No, asi takhle:

Na letišti se kupodivu nic zvláštního nestalo, dokonce po nás ani nechtěli příplatek za nadváhu. Mluvíme o kufru. Starší dcera si před odletem lokla trochu mojí kávy, mladší zase vína. Tak snad bude ta první koukat z okýnka a druhá spát. Před naloděním na palubu po nás, respektive našich dětech, kouká několik mladých krásných a svěžích párů se směsicí zděšení a znechucení. Dítě na palubě!  Ó jak jim rozumím. Taky jsem se ještě před pěti lety dívala. A že tady těch dětiček je požehnaně.

Vzlétáme. Řve dítě. Naštěstí ne naše. Vůči řevu těch cizích jsem imunní. Žofie si stěžuje, že ji bolí bříško a v krku. Obvyklý signál nevolnosti, hledám blicí pytlík. Není. Buď to v letadlech už není in, anebo na to lowcostové aerolinky nemají rozpočet. Naštěstí se neštěstí nekonalo. Aneta spí v mém náručí. Desetikilové mimino, odkrvené předloktí, uklidňuju se tím, že do přistání zbývá už jen hodina a padesát minut. Let probíhá v klidu, starší dítě chodí neustále čurat, mladší spí, manžel střídavě spí a doprovází princeznu na toaletu, já vháním krev do žil umrtveného předloktí silou myšlenky.

Jsme na italské půdě. Z letadla odcházíme pěšky do miniaturní haly a čekáme u pásu. Stále čekáme. Už asi čtvrt hodiny čekáme. Přes prosklené dveře vidíme dva Italy, jak pomalu překládají kufry z letadla na vozík. Možná by bylo rychlejší si pro ně skočit. No jo, trefili jsme čas siesty. Pořád ještě čekáme. Kluci skládají kufry a vypráví si, co dělali včera na diskotéce, co měli předvečera k obědu a co si dají dnes k večeři. Haranti lezou nudou po zdi, malá líže podlahu. Pás se konečně pohnul! Přijela všechna zavazadla, dokonce i kočárek. Vše jde nějak podezřele hladce.

A už je to tady. Italka v autopůjčovně nám odmítá vydat předem zamluvené a zaplacené auto. Chce jako zálohu kreditku. Nikoliv debetku. Manžel nemá. Já mám. Italka nemá zájem. Chce jeho kartu. Prý to musí být na stejné jméno jako auto. Moje námitka, že jsme manželé ji neuspokojí, ani to, že jí může být jedno, kdo platí, hlavně, že to má zacálovaný. Ne, chce jeho kreditku a žádnou jinou. Nabízím jí, ať přepíše jméno ve smlouvě na moje a veme si konečně tu mou kreditku. Taky nechce. Prý by to bylo sto procent storno. No ty vole! Italská administrativa v praxi. Nakonec nás zkasíruje o dalších několik desítek euro navíc za to, že muž nemá kreditku. Ok. Chceme po ní autosedačky do auta. Nemá. Prý jsme si měli zamluvit předem. Nešlo to, na webu to nešlo naklikat. Odkývá to, ale zopakuje, že nemá, protože jsme je nezamluvili předem. Opakujeme, že to nešlo. Ona opakuje, že se to musí předem. Muž vypouští do éteru mnoho nepublikovatelných výrazů, naštěstí v češtině. Nabízím paní, že se může domluvit s ostatními autopůjčovnami na letišti a sehnat sedačku od nich. Paní mě slušně posílá někam. Obcházím tedy společnosti sama. Všichni se náramně usmívají na Anetku (bella, bellisima picolina), ale sedačku bez auta půjčit odmítají. Nakonec nás jedna paní posílá do nákupního centra s tajnou informací, že tam koupíme sedačky za stejnou cenu, jako oni půjčují na týden.

Nasedáme do Škody Fabia (měli jsme rezervovaného Fiata, ať jsme italsky styloví), poutáme děcka tak porůznu, jak to jde, a uháníme do sámošky. Muž hlídá děti a zavazadla v autě, já jdu na nákup. Sedačky mají! Sláva! Taky mají na celý obří supermarket otevřené dvě pokladny. V autě nacházím bdícího manžela a spící děti. No, pokusíme se je přeložit do novou vonících sedaček. Obě se vzbudí. Žofie si stěžuje na bolest bříška a krku. Snad nepokřtí novou sedačku hned takhle ze začátku. Tankujeme (ta čůza nám dala Fabii s prázdnou nádrží) a vyrážíme na tří hodinou cestu na jih Sardinie z jejího severu. Aneta začíná řvát. Jedeme. Aneta řve. Muž řve, že to dítě řve, Žofie řve, aby nám něco řekla a přeřvala řvoucí mimino. Já řvu v duchu nad tím nápadem jet s harantama do Itálie. Po necelé hodině řevu toho má náš pantáta dost a veze nás nikoliv do hlubokého lesa, ale na motorest. Dát si kafe a hluboký nádech. Myslím, že je moc rád, že nás vyvezl na dovču. Já kojím a nechávám batole „proběhnout“ už se zase spokojeně usmívá, líže podlahu a věší se lidem na nohy v pokusech o ně vstát. Naštěstí mají Italové rádi děti.

Nastupujeme na další dvě hodiny cesty. Aneta se zatím usmívá. Vytahuju postupně všechny hračky, co sebou máme, a dělám animační program. Je spokojená, jakmile se otočím zpět po směru jízdy, řve. Dělám zábavu, Aneta neřve. Žofie řve, že se í nevěnuji. Z jízdy pozadu se mi chce zvracet. Dovolená se mi zatím velice líbí.

Dorážíme do cíle. Sardům asi došly prachy, protože krom hlavního tahu, nemají na silnicích asfalt. Naše Fabka statečně vymetá všechny díry štěrkového autodromu, my hlavami vymetáme pavučiny na stropě auta. A jsme tady! Pán domu, který jsme si s přáteli pronajali, nás vítá sardským chlebem a těstovinami, a my se konečně cítíme jako na dovolené. Aneta je se zdejší zemí velmi familiérní a s gustem líže štěrk na parkovišti.

Následující den běžíme nadšeně na pláž. Je poněkud větrno, slunečníky létají vzduchem, písek do očí, ale všichni jsme tak šťastní, že jsme u moře. Aneta žere písek. Jdeme do místního baru na drink. Upozorňujeme děti, že se na ceduli píše, ať si necháme na nohou boty. Děcka na ceduli zvysoka kálí a běhají bosé. Aneta se plazí pod stolem, olizuje nohu od stolu a na hlavu jí kape Žofčin tající nanuk. Dělám, že to nevidím, mám přece dovolenou! Žofie řve a z nohy jí ční asi tří centimetrová tříska. Taktika, dělám, že to nevidím je v tomto případě neaplikovatelná, protože to hlavně slyším. A slyší to i celý bar, který se s námi účastní (za mocných a velmi expresivních výkřiků) operace NOHA.

Druhý den si zaráží třísku do nohy dcera našich přátel. Třetí den nás vítají pohledem „á, to jsou ti idoti, co si k nám chodí pro třísky“. Dáváme si všichni Aperol, jakože nás nic nerozhází. Naštěstí ten den si nikdo nic nikam nezapíchnul.

Další den jedeme raději na výlet na jinou pláž, protože na nás se přece nikdo blbě dívat nebude. A přeci jen máme sebou ještě další dvě děti bez třísky. Den zahajujeme procházkou na nedalekou rozhledu. Děti jsou nadšené. Po pár metrech děti velice bolí nohy. Odvádíme pozornost od chůze různým animačním programem. Být na dovolené je fuška. Navštívená pláž je moc hezká, bez vln, jako rybník u babičky. Děti jsou opět nadšené, Aneta žere písek.

Jdeme na pizzu do noblesní restaurace. Dcera přátel má narozeniny. Obléká zdobné šifónové šaty, ostatní dívky též. Princezny. Při čekání na jídlo se honí kolem stolu a postupem času po celé zahradě. Princezny. Oslavenkyně nevidí schůdek a padá v šifonovém úboru obličejem do hlíny. Princezna. Ještě, že mají v Itálii rádi děti. Doufáme, že opravdu moc.

Zkoušíme další nedalekou pláž. Je nám trochu divné, že všichni Italové odjíždí, když my přijíždíme. Ale určitě to má nějaké logické vysvětlení. Má. Spustil se slejvák jako blázen. Běžíme se schovat do plážového baru. Očividně není na takové počasí stavěný. Slunečníky ze suchých listů palem propouštějí kapky a začínáme být mokří. Stojíme po kotníky ve vodě, Aneta ji má po kolena a demonstrativně si nadělá do pleny. Není kde přebalit, déšť neustává. Přebaluji ji ve stoje (zatím se stát teprve učí) a čistím omytím v moři. Slaná voda je zdravá, přeci. Žofie řve, že je mokrá a je jí zima, Aneta líže vodou nasáklý ubrus. Jsme všichni durch. Rozhodujeme se, že na to kašleme a v dešti se odebíráme k autům. Těsně u aut přestává pršet. Přijíždíme k „našemu“ domu po vydařeném výletě a zjišťujeme, že v našem sousedství ani nekáplo a domácí pláž byla celý den zalitá sluncem. A takový výlet se vyplatí!

Poslední den zůstáváme na naší pláži, v baru máme všichni vzorně boty a slunečník zatížený kameny. My se to dovolenkování nakonec naučíme! Slastně nastavujeme sardskému slunci naposledy naše tváře plné komářích štípanců a libujeme si, jaká to byla pěkná dovolená. Tak za rok zase Ciao bella Italia!