Ó jak jsme se těšili.
Ó jak jsme se mýlili.
V marné naději se slzou v oku a tikem v pravém koutku jsme hleděli vstříc zářným zítřkům. Těšili jsme se na den, kdy plody naší lásky odkráčí celé zvlčelé, bezprizorní a bezřádové zpět do nápravného zařízení zvaného Mateřská škola. Žel bohu, zaznamenali jsme pouze padesátiprocentní úspěch. Vrací se jen ta starší, jakožto předškolák. Mladší kvítko zůstává doma, což je veskrze ta horší varianta. Šestiletá slečna je přeci jen více schopná se zabavit sama a hlavně obsloužit, než tříleté dítko v období vzdoru a hledání svého vlastního já. Ale co už, je třeba radovati se i z drobných úspěchů. Zatím nás aspoň nebije.
A ty se ptáš, co já!
Inu, ptám se též. Oba chodíme jednou až dvakrát týdně do roboty korporátního zařízení, kde se poctivě testujeme. Chodili bychom i častěji, neboť v práci se překvapivě lépe pracuje, než doma, jelikož domov, jakožto oáza klidu svádí k prokrastinaci v podobě vaření, praní, uklízení a starání se o dětičky, ale musíme se střídat v hlídání ratolestí. Jedno dítě nyní pošupajdí do školky. Taktéž testováno. JAKÝ SMYSL má fakt, že rodiče mohou do práce, jedna dcera do školky a druhá má být doma, když se stejně všichni spolu potkáváme? Tedy krom znepříjemňování vykonávání práce rodičů a živitelů dalších generaci? Marně hledám odpověď.
Mají se prý otevřít i ZOO. Super! Vzhledem k tomu, že některá zvířátka díky báječným vládním opatřením pošla hlady, mohli bychom využít osiřelých klecí a naše neumístěná dítka odložit po dobu pracovní doby tam. Anebo si tam sednu sama, hlavně, když bude připojení na wifi a klid na práci. Tak třeba příští rok se zadaří...
Bylo by to k popukání, kdyby to nebylo k pláči. A Jak trefná a nadčasová jsou slova Žofky Orangutánové:
Zoologická zahrada je jen chabá náhrada,
v pralese skotačit tu chuť nelze potlačit.
Přejte nám víc radosti chceme užít mladosti
v kleci jsme celý den, tak ať se taky zasmějem.