Až budu mít chlapečka, vychovám z něj chlapa!

V poslední době, zdá se mi, to jde s muži tak trochu z kopce. Ale nelze jim to vyčítat, máme na tom svůj podíl viny. Kazíme si je tím, co po nich chceme a zároveň nechceme, ale i tím, jak je vychováváme.

Pánové, neposlouchejte nás, když chceme, abyste se dojímali, abyste byli stále něžní, zahrnovali nás jen a pouze laskavostí, byli „hodní“ čtyřiadvacet hodin denně, sledovali s námi romantické filmy a nosili růžová trička. My to totiž vlastně nechceme. Jenom vás tak zkoušíme, zda to vydržíte a zachováte si mužnou tvář.

Jasně, že nestojíme o žádné nevycválané hovado, ale líbí se nám, když se chováte jako chlap. Vypadáte tak mužně, když spořádáte kus kačeny se zelím a knedlíkem, místo salátku s jogurtovým dressingem a když jdete s chlapama na pivo, místo usrkávání kapučínka s kamarádem po solárku.  

Ano, chceme, abyste nám pomáhali v domácnosti, vynesený koš nebo vyklizená myčka nás potěší, ale pohled na chlapa, jak věší v zástěrce na sušák moje podprsenky a kalhotky mě zrovna nerajcuje, stejně tak, jako se já nehodlám pouštět do čištění sifonu pod dřezem.

Noste nám občas kytky, klidně jen tak, ale nevyžadujeme, abyste se dojímali u dvěstěosmdesátého dílu Ordinace v Růžové zahradě. Chceme, abyste nás pohladili, vyjádřili svou podporu v nelehké situaci, ale nevyžadujeme s vámi rozebírat naše rozpolcené pocity od rána do večera, na to máme kamarádky. Přesto, že po vás chceme pořád něco, ve finále chceme jenom jedno. Chovejte se jako muž. Nikoliv jako hrubián, šovinista, prasák nebo ignorant, ani jako primadona, bolestínek nebo chudáček. Prostě jako muž.

On to možná často není problém s mužností jako takovou, ale spíš ve vychování. Je až alarmující, kolik chlapů denně potkáváme v práci, kteří neumí pozdravit na chodbě nebo když přistoupí do výtahu. Nedoporučuji za nimi ani procházet dveřmi v těsném závěsu, protože se vám může stát, že zpětný pohyb dveří ukončí svou trajektorii nárazem do vašeho obličeje.

Nedávno jsem takhle v potu tváře stěhovala banketní stolky do skladu. Dveřmi, kdy Brano zavírá samo, je to nadlidský úkol. S nohou vklíněnou do dveří, druhou pokoušející se učinit něco podobného kroku a oběma rukama svírající banketní stolek ve snaze ho prokutálet dveřmi, jsem uzřela chlapa blížícího se mým směrem. S nadějí v očích jsem čekala, až mi podrží dveře nebo odkutálí stolek na místo určení. Ale on mne překvapil jinak. Miniaturním prostorem mezi mnou, stolkem a zárubněmi ladně proskočil, s nadšením, že si nemusel otevírat dveře. Šokovaně jsem na něj zírala. No, nejspíš mohu být ráda, že si při tom neprdnul.

Krásný zážitek jsem měla i při skládání těžkých krabic, které mi přivezli do práce. V sukni, na podpatcích, tedy snadno identifikovatelná žena, přesto bez nabídnuté pomoci. Kousek dál postával bystrý kolega, který se očividně vyznal: „Máte to těžký, co?“ procedil mezi zuby a šel na oběd.

Anebo pan soused, který vyšel ze dveří na společnou chodbu, kde si zcela bezostyšně zapálil a vyfouknul mi kouř do tváře. Opovážila jsem se překvapením tiše zakuckat. „Aby ses neposrala, krávo,“ dostalo se mi ponaučení.

Zkrátka, až budu mít chlapečka, budu ho muset naučit, jak se chovat, jako chlap. I když přiznávám, že za to nemůžeme jenom my ženy. Děti jsou jako houba a nasávají do sebe, to co kolem vidí. Takže pokud je otec od rodiny hrubián, z chlapečka princ na bílém koni asi nevyroste. Tak nám v tom chlapi budete muset pomoct a chovat se jako chlap. Džentlmen, ale přitom silák. Citlivý, ale ne bačkora. Čistotný, ale ne modelka…

A nebojte se toho! I to, za co vás kritizujeme je v podstatě to, co na vás nejvíc milujeme. Vy se nám mnohdy snažíte vyhovět, jste našimi požadavky zmatení a plníte nám to, o čem před vámi neustále mluvíme, a nechápete, proč se nám nelíbí to, protože děláte, co jsme po vás chtěly. Jenomže my to v podstatě nechtěly. Zní to složitě? Tak jen prostě zůstaňte takoví, jaké jsme vás potkaly, protože proto jsme se do vás přece zamilovaly :)

www.viktoriebeso.cz