Tvrdá pravda o těhotenství aneb Jak to vidím já, vorvaň

V moudrých těhotenských knihách se dozvíte, jak je očekávání krásné a báječné, ale před tím, co vás skutečně čeká, vás rozhodně nevarují. A že bylo nad čím žasnout!

1. až 3. týden

Hm, tak za nic, říkám si, dostavily se jasné příznaky, že tento měsíc „to“ zase nepřijde. Bolí mě prsa a břicho, prostě klasické PMS.  Nic netušíc holduji alkoholu a občas i něčemu silnějšímu, s blížícím se koncem roku nelze jinak. Brázdím sjezdovky na prkně jako drak a vzhledem k výše uvedenému dost často padám. Taky si dopřávám asi hodinu v horké vířivce, prostě všechno, co bych neměla. Kdybych TO věděla. 

4. týden:

Začínám tušit nějakou neplechu. PMS má tento měsíc sílu. Přes bolest poprsí nemůžu spát na břiše v mojí oblíbené poloze a samotné břicho se také přidává k protestům, jakmile na něm chvíli ležím, ozývá se nevolností. 

5. týden:

Je mi divně, točí se mi hlava, chce se mi strašně spát a na tréninku jsem málem omdlela. Kupuju těhotenský test a důkladně čtu návod. Ve svých téměř pětatřiceti letech to dělám poprvé v životě, chybí mi praxe, ale podařilo se. Snad. Dvě čárky, co to má tedy znamenat? A jo, takže…

„Takže jsem asi v tom“, říkám manželovi.

Ten mi nevzrušeně odpoví od televize: „Já vím, dyť jsem ti to říkal. V životě jsi neměla takový kozy.“

6. týden:

První ultrazvuk, vidím jakýsi rozmazaný flek na monitoru.

„Chcete vytisknout obrázek?“ Ptá se nadšeně lékařka.

 „Ani snad ne, děkuju“, odmítám nabídku.

Překvapeně, až vyděšeně se na mě podívá. Vypadám asi jako pěkná mrcha.

„Jakože tam ještě žádný miminko není vidět“, vysvětluju svoje důvody odmítnutí.

„No, ale maminky si to berou na památku.“

„Ok, tak mi ho tedy dejte, pro manžela,“ pokouším se o smír.

7. týden:

Chodím čůrat uprostřed noci. Několikrát! Při sezení na míse jdou na mě mrákoty a přemýšlím, kdy mě zpod umyvadla chytí za bosou nohu nějaká příšera, ale rozsvítit nemůžu, aby mě světlo příliš neprobudilo. Spánku je tak málo a únavy hodně.

8.týden:

Z mých skromných ňadérek se staly pořádné kozy. Whow! To mi už takhle zůstanou? :)

9. týden:

Pořád mě bolí břicho. Ale jak! Občas se musím zkontrolovat, jestli opravdu nemám v útrobách vraženou kudlu a někdo mi s ní nekroutí. Před tímhle mě nikdo nevaroval. Úporný masakr čtyřiadvacet hodin denně, být chlap, tak to asi nepřežiju.

Chybí mi spaní na břiše. I když břicho ještě žádné nemám, krom standardní pneumatičky, na které jsem o vánočních svátcích slušně zapracovala…

10. týden:

Křeče v břiše jsou dnes obzvláště silné, krvácím. Strach, děs, sestřička v telefonu to ještě přiživí, peláším k lékaři.

„Příroda je moudrá, umí si říct. Dejte si pauzu od práce, odpočívejte. Nemyslím den, ale týden dva,“ říká lékařka.

„Tak dlouho v práci volno nedostanu.“

Podívá se na mě se zvednutým obočím. „To nevysvětlujte mně, ale svému miminku, co jste pro něj ochotná udělat.“

Stydím se. Měla bych projevit více mateřského citu. „Jinak je vše v pořádku? Srdíčko už bije?“ Snažím se to napravit. Marně.

„To už bije od šestého týdne,“ sleduje mě káravě. „Běžte domů, pořiďte si knihu o miminku, ležte a čtěte si.“ Super, takže jsem za kariéristickou mrchu, která netuší nic o svém dítěti. Doufám, že si nepamatuje, že jsem nechtěla ten obrázek!

11. týden:

Půjčila jsem si tedy těhotenské knihy. Většina z nich je patetický brak útočící na neustále se snižující inteligenci těhotné. Všimla jsem si už při plánování svatby, že veškeré servery zabývající se tematikou vdavek hovoří k ženám – zákaznicím jako by právě prodělaly lobotomii. V případě mateřských serverů a literatury je to ještě horší. Jediná kniha, která má hodnotný informační charakter bez ušišlaných příkras je ta, od docenta Pařízka. Na lepší jsem nenarazila.

Na webové stránky s těhotenskou tematikou se netroufám ani podívat, jednou jsem tam klikla omylem a ten zážitek mne děsí dodnes. Ze všech těch těhulek, mimísků, manžů, příťů a tuleníček mi naskákala vyrážka.

12. týden:

Sežeru, co můžu. No, to se za projev těhotenství pokládat nedá, nebo jsem těhotná už od puberty. Život nemá příliš sklony k férovosti a platí to i pro těhotné. Ženy štíhlých postav pociťují zpravidla nechutenství a nevolnosti, takže v počátku těhotenství ještě zhubnou, místo aby přibíraly, a k porodu se dostaví s elegantními osmi kily nad svou běžnou váhou, aby snadno a rychle vyprcly ani ne dvoukilové mláďátko. Zatímco my, s pěknými křivkami, od prvního dne od oplození pociťujeme žravost a chutě na všechno zakázané, tudíž se na porodní sál dovalíme s pěknými třiceti kily navíc, a završíme to úmorným vytláčením téměř pětikilového kousku.

Vzhledem k tomu, že já i manžel se pyšníme porodní vahou hrubě přes čtyři kila, mám se na co těšit.

13. týden:

Na těhotenství je výborné to, jak „omládnete“. Množství pupínků na obličeji by mi mohl závidět nejeden teenager! Malé uhříky i zákeřné bolavé „podkožáky“ už jsem je přestala počítat, do tolika to snad ani neumím.

Super je to, že jsem se zbavila otravné menstruace, nepotřebuju kupovat podprsenky už s prsama a konečně nemusím na veřejnosti zatahovat břicho.

14. týden:

S očekáváním vyhlížím dobu, kdy budu prahnout po sexu jako urvaná z řetězu. Prý to tak těhotné mívají. Nic. Naopak mám pocit, že veškerá má sexualita zcela vymizela. Nepřipadám si jako žena, ale jako nějaká nádoba na vytvoření dítěte. Živý inkubátor. Je mi z toho smutno. A jak smutné to musí připadat manželovi!

15. týden:

Pořád jsem unavená, ale aspoň mě už přešel ten strašný hlad. Díkybohu, za chvíli bychom si museli vzít na moje stravování úvěr. Zato jsem pokročila v oblasti mateřské demence. Při placení opraváři trouby jsem si nedokázala spočítat 1070 Kč mínus 966 Kč, které po mě požadoval a opravář tak odhází s velkorysým dýškem 104 koruny, místo původně zamýšlených čtyř.

16. týden:

Na krabičce čaje jsem si přečetla, že těhotenství je nejkrásnějším obdobím života ženy. Mám boláky po ksichtě a celém těle, suchou kůži, vypadám jako velryba, je mi neustále divně, migrénu mám každý druhý den a všechno mi divně páchne. Bolí mě břicho a záda, krvácejí dásně i nos, nemůžu naplno sportovat ani cestovat. Neměla bych pít alkohol! Moje inteligence klesla na bod mrazu a padají mi vlasy. A k tomu všemu jsem frigidní. Umím si představit lepší životní okamžiky.

17. týden:

Trochu se mi zlepšila pleť. Zato zhoršily chutě. Po několika letech odmítání chipsů, hranolků a dalších prasáren, to do mě padá jak na běžícím pásu. Zdravá strava je mi vyloženě odporná, zeleninu a ovoce do sebe musím cpát násilím, takže to moc nedělám. Těhotné by se prý neměly stresovat. 

18. týden:

Začínám nosit těhotenské oblečení, ne, že bych se tak nemohla dočkat, ale moje kalhoty se s chutí zařezávají do notně objemného pupku, který raší čím dál rychleji. Vydávám se na nákupy kolekce kalhot pro nastávající matky. Cestou jsem potkala Danielu Peštovou, nenápadně oblečená, s culíkem a téměř nulovým make-upem, přesto ze sebe vyzařovala absolutní krásu a auru ženskosti. Asi minutu poté jsem se potkala v záři reflektorů zkušební kabinky se svými novými stehny velikosti 46. Tohle je opravdu nefér! Myslela jsem, že mi zůstane má 40, max. 42 a kalhoty se pouze nafouknou textilním vakem na vzdouvající se břicho, ale očividně jsem se přepočítala. Narostla jsem celá.

19. týden:

Usilovně mažu. Břicho, zadek, stehna, prsa, paže, prostě všechno. Nikdy jsem na to nebyla, když už se namazat, tak hlavně zevnitř, ale strií se bojím jako čert kříže. Volím konopnou kosmetiku, když už nic, bude děcko aspoň prostřednictvím pórů inhalovat klidové esence.

20. týden:

Zjistila jsem, že nejsem úplně blbá. Říká se tomu dočasné zhoršení krátkodobé paměti. Miluju odbornou terminologii!

21. týden:

Pořád jsem nechápala, co to znamená, když těhotným „tvrdne břicho“. Jelikož mám teď s jedním balvanem tu čest den co den a to hned několikrát, už si představit umím. Nic pěkného to není.

22. týden:

Venku začalo teplo. A moje nohy začaly vypadat jako nalité konve. To jsem si vždycky moc přála! Na břeh vyvržená velryba a navíc oteklá. Není nic víc sexy.

Poznatek z MHD: Skoro vždy mne pouští sednout ženy. Muži mají obvykle na pilno, třeba sledováním kabelu míhajícím se za okny vlaku metra nebo studiem aranžmá punčocháčů ve výlohách cestou v tramvaji. Nevzruší je ani břicho ostentativně mířící do jejich obličeje. Prostě jen sedí a čumí (výjimky se občas najdou).

23. týden:

Zjišťuji, že se mne stále ještě zcela nezmocnila mateřská demence, ale zato si zachovávám korporátní postižení.

„Teda, koukám, že už se blíží release?“ Neudrží se kolegyně na chodbě při pohledu na můj obří buben.

„Kdepak, deadline ještě nemám, projekt ukončil právě Q2.“ Odpovídám bez sebemenšího zaváhání.

Zároveň si ale začínám osvojovat mateřský plurál. Používám jej zejména ve větě: „My máme hlad“. Prostě aby to nevypadalo, že jsem nenažraná já. Jen si nejsem jistá, které z oněch dvou mentálních postižení je horší….

24. týden:

Ne, opravdu nerodím příští týden, ale až za čtyři měsíce, i když to tak nevypadá. Mám nahoře dvanáct kilo, špatně se mi dýchá, píchá mě v zádech a potím se jako prase. Vyslovila jsem před manželem řečnickou otázku, jak asi bude vypadat naše dítě, co asi tak porodím. Odpověděl, že jak se tak na mě dívá, tak nejspíš hrocha.

25. týden:

Na dlouhou dobu jsem si udělala naposledy pedikúru. Nějakým kouzlem se mi očividně prodloužily nohy a už si na ně stěží vidím, natož dosáhnout!

26. týden:

Dnes jsem si  asi naposledy oholila klín. Což o to, na pedikúru se objednám k profíkovi, ale co udělám s tímhle…? Kdyby byla zima, řeknu si, že trocha srsti mi prospěje, ale v létě bych byla nerada u vody za „rošťačku“, dost na tom, že mě budou lidé z Greepeace tahat z pláže zpět do vody.

27. týden:

Břicho sice už skoro nebolí, zato jsem pravidelnou hostitelkou „hexnšusu“. Váha našeho milého následníka (resp. následovnice) trůnu dává zabrat páteři, obratlům, nervům a vůbec všemu, čím záda disponují. Občas nemůžu bolestí ani chodit, ale zopakuji si aspoň fázi plazení, kterou mám z batolecích let uloženou hluboko v paměti.

28. týden:

Výlet k moři. Těhotenství prý není nemoc, no, ale pro pojišťovny očividně ano, skoro žádná nechce těhotné od skončeného druhého trimestru pojistit, ale i to se nakonec podařilo.

Přes všechna varování zkušených matek před vysokými teplotami mi horko u moře náramně svědčí, jsem rozený vedromil a na tom nic nemění ani „jiný stav“. Po lehkých obavách se vrhám do mořských vln (konečně jednou nevnímám svých 15 kg navíc) a vyhřívám se na sluníčku jako had, pravda pořádně nažranej had, ale spokojenej. Dokonce se pouštím i do horského výšlapu, ostatní turisty sice trošku děsím, ale já se cítím dobře, stejně jako nesoucí se junior. Možná je to čerstvým alpsko-mořským vzduchem, ale vůbec mi tady netvrdne břicho.

29. týden:

Se začátkem třetího trimestru „to“ konečně přišlo. Teď už bych na sex chuť měla. Ale mého manžela to při pohledu na mě už přešlo.

Na těhotenském kurzu jsme se učily správně dýchat při porodu. Nejprve se mi to zdálo strašně vtipné, potom už jen strašné. Dozvěděla jsem se, že existuje jakýsi silikonový balonek, který si nastávající matky rvou do vagíny a každý den o kousek víc nafouknou, až dosáhnou velikosti hlavičky novorozence a takto den po dni „trénují“ vypuzování plodu. Tohle opravdu někdo dělá?! Aha, dělá, jedna kurzistka se přihlásila, že jí to právě přišlo poštou. No, raději si to snad ani nepředstavovat.

30. týden:

Ne, opravdu nečekám dvojčata. A už vůbec ne trojčata, fakt tam je jenom jedno, přátelé. Kolikrát jen jsem tu otázku už slyšela?! Doktorka říkala, že se mi nemáte smát, že mám pěkné akorátní bříško. No, asi by mi neřekla, že vypadám děsně a něco takového v ordinaci ještě neměla.

Do teď jsem netušila, o čem lidé hovoří, když je pálí žáha. Dokonce jsem se podezírala, že já rozhodně žádnou žáhu nemám. Děkuji matce přírodě, že mne poučila. Mám ji. A je to fakt hnusný. A stejně hnusná je i moje pleť podlehnuvší invazi pigmentových fleků v obličeji, které nahradily již ustupující akné. Pořizuji si vysoce krycí make-up a opalovací krém s faktorem 50.

31. týden:

O celulitidě na zadní straně mých stehen vím už dlouho, ale rozhodla jsem se ji ignorovat. Ona se rozhodla, že to tak nenechá a expandovala i na přední stranu stehen, abych ji měla na očích. Přesto se snažím dělat, že tam není. Nepomáhá to. Moje nohy od lýtek dolů jsou elegantní asi jako tlačenka, s Popelkou asi příbuzná nebudu, to spíš vypadá na Droběnu. Inu, osmnáct kilo a 30°C se někde projevit musí.

32. týden:

Ke tvrdnoucímu břichu se přidaly cvičné kontrakce. Paráda. Doufám, že se těmi stahy aspoň posilují břišáky, připomíná mi to reakci na elektrody z TV Shoppingu.

Na kurzu říkali, že si máme masírovat hráz. Ženy oponovaly, že už si „tam“ nedosáhnou. Lektorka nám doporučila spolupráci manžela. Napadlo mě, že by k takové masáži šel použít vibrátor, ale navrhnout to ostatním nastávajícím matkám, s odhodlaným výrazem v obličeji, jsem se neodvážila.

Byla jsem se vyfotit. Na památku. Mám problém s pózováním. Například povel noha přes nohu odpovídá náročnosti stoji o jedné ruce, nejsem schopná nalitá stehna byť jen secvaknout k sobě, natož je zkřížit! Vedle štíhlé dlouhonohé fotografky si připadám jako ještě větší obluda. Ukazuje mi ve foťáku náhledy, prý ty, které se povedly. Pokud tohle je to nejlepší, co tam má, nechci vidět zbytek.

33. týden:

Porazila jsem manžela v soutěži na kila živé váhy. Pohybuji se s elegancí vorvaně. Nebo kachny. Záleží na tom, zda se právě nacházím ve vertikální nebo horizontální fázi přemisťování. Manžel (ach ten šprýmař) se mě táže, proč chodím jako „naprcaná“. Asi proto, že jsem?!

Přes prázdniny je dost cvičení omezeno, dlouho jsem nebyla proto na józe, opět se ozývají staré kamarádky – bolesti zad. A přibraly sebou i bolesti nateklých nohou. Pryč jsou ty časy, kdy mne zajímaly francouzské polibky, francouzské víno nebo francouzský šarm, nejspíš nastala doba, poohlédnout se po francouzských holích.

34. týden:

Devět měsíců je šíleně dlouhá doba. Mám pocit, že jsem těhotná půlku svého života a to mi zbývá ještě nějakých pět týdnů do zdárného konce. No, můžu být ráda, že nejsem slon a nečekám dva roky, i když fyzicky by si mě s ním teď leckdo snadno spletl. 

Vzpomněla jsem si na veršík ze ZŠ – Jana, je jí plná vana. Teď je plná ta naše vana. Při sprchování v sedě se za mými zády vytváří rezervoár vody, jemuž je mým tělem znemožněno odtéct. V moment, kdy se postavím (spíše nemotorně vyvalím), vycákne přílivová vlna až na protější zeď koupelny.

35. týden:

Co to je za dudlíky? Kam zmizely mé půvabné drobné prsní bradavky? Na to, že mají barvu africké kmenové tanečnice, jsem si už zvykla, ale to musím vypadat i jako zasloužilá kojná?

Začíná mi docházet, že budu mít dítě. Vlastní dítě. A budu ho mít už navždy. Zmocňuje se mě panika. Moc jsem si ho přála, ale co si s ním počnu, co já vím o miminech?! A jak skloubím mateřství s mým vlastním životem? Jsem schopná být dobrou matkou? Budu…? Milion otázek a pochybností, které mne nenechávají spát, stejně jako stále intenzivnější kopance budoucího člena rodiny, který o sobě dává nepochybně vědět.

36. týden:

Už to mám „za pár“. Přichází nejzávažnější problém. Jak to dostat ven? Představa vytlačování něčeho velikosti melounu otvorem velikosti vlašského ořechu mi nepřipadá nikterak zábavná. Jenomže teď už se tomu asi nevyhnu. To už se asi nevstřebá…. Nezbývá, než si zbožně, leč zcela marně přát:

Kéž by to šlo ven, jako to šlo dovnitř! ;)

www.viktoriebeso.cz