Prodám dítě, zn. spěchá

Ano, až tak hluboce mohou klesnout myšlenky zoufalé nevyspalé a hladové šestinedělky. Leč, žádný bazar se sortimentem lidská mláďata neexistuje. Zatím. :)

Samozřejmě, že bych naši princeznu nedala ani za zlaté prase! Možná za dvě… Ba ne, je to vytoužené úžasné miminko, které nadevše milujeme, jenom je to občas složitější. Na základě rady jedné z blogerek si pravidelně a často opakuji: „Je to požehnání, je to požehnání!“ Co naplat, někdy to ale vypadá spíše jako trest boží.

Prozření

Chybu spatřuji už v začátku. Ačkoliv přírodu považuji za moudrou, v pár věcech tak trochu selhala. Třeba šestinedělí. V tom období by měla žena odpočívat po namáhavém porodu a pomalu se seznamovat se svou ratolestí. Místo toho jí byly naděleny očistky, poporodní deprese, dlouhé noci bez spánku a nekonečné dny plné bezradnosti.

V porodnici se miminko tvářilo jako andílek. Vše naznačovalo tomu, že prožiju krásné dny se spícím dítkem, budícím se pouze na jídlo. Během mateřské budu vesele blogovat a konečně dopíšu tu třetí knížku. Jenomže po příjezdu domů, když byl už baby box v bezpečné vzdálenosti, se ukázala princezna v pravém světle.

Chce se mi spát, mám hlad, nemůžu si bolestí sednout na zastehovanou dolní část těla, nevím, zda mám dřív přebalovat sebe nebo dítě a už vůbec netuším co si s tím křičícím človíčkem počít. Potřebuju poradit, pomoct, utěšit, ale obě novopečené babičky jsou zoufale daleko.

Proč to dítě tak řve? Vždyť bylo prvních čtrnáct dní tak hodné. Větřím zradu a ta přichází v podobě tříměsíčních kolik. Bože, čtvrt roku tohohle nemůžu přežít! Doufám aspoň, že po čtvrt roce to fakt skončí. Bála jsem se porodu, ale ten byl ve srovnání s tímto hračka.

Tchýně

Moje matka na Jižní Moravě řeší záplavy a vlastním tělem brání náš dům. Tchýně ze Severní části země naštěstí žádné existenční problémy nemá a tak přijíždí řešit ty moje. Úžasné! Po týdnu si myju vlasy, po dvou týdnech stříhám nehty, po třech týdnech holím klín, na který si dokonce už i vidím přes břicho a po měsíci holím nohy. Království za tchýni!

Matka mého muže si bravurně poradila s kolikou a naučila mě pár triků, jak zvládnout naši hysterickou mini ženu. Při odjezdu jí děkuji, mám chuť jí líbat ruce a vším úsilím držím slzy. Sotva za ní zapadnou dveře, začnu usedavě plakat. Jsem patrně jediná žena na světě, která brečí při odjezdu své tchýně a nikoliv štěstím. Co si jen sama počnu se vzteklým plodem života svého?!

Dilema

Budíme se do dalšího společného dne. Já s kruhy pod očima, ona s pořádně odpočinutými hlasivkami. Nejde uklidnit. A pak už nejdu uklidnit ani já. Zoufalstvím na ni křičím: „Jsi najedená, přebalená, převlečená, vyspaná, konejšená, umytá a učesaná, já nic z toho dnes ještě nedostala a řvu snad?!“ Řvu. Jako hysterická nána.

Je jedenáct ráno, jsem v noční košili, nemytá, neučesaná, hladová. Potomek konečně usíná. Super! Přemýšlím, zda to jít zalomit také nebo si dopřát v klidu snídani, tedy spíše brunch. Naše dcera je ale velmi „nápomocná“. Než si vyčistím zuby, vyřeší složité dilema za mě. Nebudu ani spát, ani jíst, nýbrž chovat.

Úterní blues

Dcerunka našla zalíbení v jednom dni v týdnu. V ten den vstává manžel v šest ráno na hokej a princezna mu to dává sežrat. Pravidelně v noci z pondělí na úterý nespíme, protože ona přezpívává všechny operní árie světa. Patrně nechce, aby táta na hokej chodil, usoudila, že to není vhodný sport na stará kolena a příklad Jágra nebo Haška nepovažuje za relevantní.

Nebo prostě nemá ráda sport obecně. Jo, to nebude mít tatínek radost.

Ne, vodu ne!

Další pohromou je koupání. Naše dítě předstírá, že nestrávilo devět měsíců v soukromém aqua parku a koupelí vyloženě pohrdá. Plavání patrně nebude její sport. Zato výborně šermuje rukama a kope nohama, že by se ani Van Damme nemusel stydět. Místo plaváčka si na prsou hřejeme karate kid.

Po vyndání z vody spustí holčička vždy hysterák. A taky stolici. Nevím, zda mi čistou osušku pokálí hrůzou z toho, co právě zažila nebo demonstrativně, abych si tuhle proceduru pro příště odpustila. Nicméně, je to tam. Žluté na bílém.

Chytrá hysterka

Naše dítě patrně trénuje na nějakou talentovou zkoušku typu Československo má hlas. Ona ho tedy rozhodně má. Bohužel nemá vypínač. Zkouším jí pouštět na uklidnění z Youtube zvuk dělohy, vysavače, fénu… Vše zabere jen na chvíli. Nedá se opít rohlíkem. Ani dudlíkem, kterým se jí pokouším zašpuntovat ústa. Není blbá. Velmi brzo zjistila, že z něj nic neteče a znechuceně jej plive ven. Nezabírá ani houpačka. Asi minutu z ní kouká jako sůva z nudlí a pak zapne sirénu.

Dle rad zkušenějších matek si při jednom ze záchvatů přikládám křiklouna na hrudník. Hysterie se stupňuje. Snažím se vydržet, stejně tak činí moje ušní bubínky, ale je to horší a horší, takhle vzteklé dítě jsem snad ještě neviděla. No tak, holka, tohle tě má přece uklidnit, zažila jsi to hned po porodu… Možná ji tím vyvolávám porodní vzpomínky, na které by raději zapomněla, stejně jako já. Pokládám ji zpět do zavinovačky, holka je hned klidnější.

Mám dojem, že mě to dítě nemá vůbec rádo. Občas na mě kouká s opovržením, zhnusením a teď rozpoznávám čistou nenávist. To ale trochu odporuje esoterickému názoru, že si každá duše vybírá své rodiče samo. Jedině, že by si nás zvolila jako formu pokání. 

„Co jsi dnes dělala?“ Ptá se manžel po příchodu z práce.

„Nic. A zabralo mi to celý den,“ odvětím.

Nedůvěřivě se na mě dívá, zda to myslím vážně. Myslím.

Spát, chviličku jenom spát

Kdo vůbec vymyslel procházky s novorozencem? Holka si báječně odpočala a je připravena na další kolo řádění. Zatímco já jsem po bezesné noci a šesti kilometrech s kočárem na pokraji smrti. Sotva vylezu s dítkem po schodech do druhého patra k našemu bytu. Nepotřebuju, aby spala ona, potřebuju, abych spala já!

Naše dítě asi konečně pochopilo rozdíl mezi dnem a nocí. Budím se v jednu ránu a nevěřícně koukám na hodiny. Cože? Spí už pět hodin v kuse? To jsem se asi spletla nebo se spletla naše dcerunka! Nebudím ji, toho musím využít. To víte, že jo, milé laktační poradkyně, kojit po třech hodinách. Haha! Honem zase do limbu. Budím se ve tři hodiny, prsa nalitá mlékem, každou chvíli mi asi explodují. Takže když spí dítě, stejně nespím já. Bolí to, ale je mi líto toho andílka vzbudit, i když si dává už sedmou hodinu. Naštěstí jí budí kručící žaludek, takže si nakonec ulevíme obě dvě.

Matka k pohledání

Nejen, že v posledních týdnech utrpělo moje IQ, ostrovtip a vyjadřovací schopnosti, k tomu všemu mě dráždí můj vzhled. V porodnici jsem nechala trapných šest kilo a dalších šest odložila během prvních čtyř týdnů. Zato těch dalších deset se mě drží jako klíště a ne a ne se pohnout. Hodně chodím, málo jím, skoro nespím a přitom jsem pořád velryba. Kde je nějaká spravedlnost?!

Tak jako tak, příroda je mocná čarodějka. Veškerá bezpráví, příkoří a strasti si ten malý tvoreček, který se zabydlel v naší domácnosti a stanovuje si svá vlastní pravidla, dokáže vykoupit jediným úsměvem a pevným sevřením rodičovského prstu ve své hebké malé pěstičce. A tak se staráme a pečujeme, dokud nás potřebuje a miluje. Nás, a nikoliv naši peněženku. ;)

www.viktoriebeso.cz