Rozmohl se nám tu takový nešvar. Chlapi se nechovají jako chlapi. Tedy, chovají se tak, jak si myslí, že se chlap má chovat, ale ne tak, jak očekávají ženy, že by se chlap chovat měl.
Jo, budu teď trochu feministická mrcha. Bagatelizovat, paušalizovat a prskat. Ale jsem naštvaná a znechucená. Není to tak dávno, co jsem si stěžovala v blogu na nevěrníky a jejich mrzké metresy. A ono se nám to tu množí. V poslední době mám pocit, že kam se podívám, tam jeden z těch ubožáků je.
Já chápu, že je tam kus volání přírody, zakódovaného geneticky kdesi hluboko, chápu, že monogamie je lidskému druhu nepřirozená, chápu, že se občas něco zvrtne, ale nechápu, že to dnes ti chlapi ani nemaskují, že jsou ještě při odhalení uraženi, že místo studu je v nich agrese… Možná, že právo na „osobní štěstí“ má jen v dnešní době větší váhu než smysl pro zodpovědnost a síla charakteru. Možná jsme dnes pojmem štěstí totálně zblbnutí. Možná, že někteří jen zapomínají na to, že pernamentně šťastný může být jen idiot.
Často se tento přírodní úkaz objevuje v době, kdy je manželka těhotná nebo třímá u prsu hladového kojence. Tedy v životní fázi, kdy je vězněm svého stavu (do kterého vstoupila i na základě přání svého muže), kdy je nesmírně zranitelná, potřebuje maximální podporu a nedokáže se bránit.
Považuji za nehorázné a zbabělé opustit či podvádět ženu v tomto zranitelném období. A přesto to dělají. Prý nezvládají přerod vztahu z mileneckého na rodičovský. Ono je to těhotenství a první měsíce života jejich dítěte, pro ně děsně zátěžové. Aha.
Možná, že vysvětlení je prosté. Vrozená neurologická vada, jak naznala jedna má kamarádka. Mazala jsem opruzeniny své dceři a při tom jí oznámila: „To víš, jakmile se někdo narodí s pipkou, má s ní celý život trable.“ Tomu přihlížející Simona věcně prohlásila: „A když se někdo narodí s pinďourem, má celý život problém s hlavou.“
Proč dnes muži tolik selhávají ve své roli? Evoluce? Nebo je to tím, že ženy selhávají v té své? Že chceme po mužích až příliš? Aby vlastně byli míň muži a zapojovali se do činností, které dříve bývaly výsadou žen? Přebalování, koupání, krmení, vození kočárku…. Není to, co považujeme za posilování vztahu mezi dítětem a otcem kontraproduktivní ve vztahu mezi mužem a ženou? Proč se dnes rozpadá tolik vztahů? Je to tím, že dnes lidé už nejsou zvyklí věci vytvářet a opravovat, ale vše se prostě vyhodí a koupí nové?
Jsme generace už zcela zdegenerovaná? Jsme lidé, z nichž se vytratila úcta, respekt jeden k druhému? Bez schopnosti vážit si toho, co pro sebe děláme, bez schopnosti vážit si lásky, všeho dobrého a obětí, jenž pro sebe činíme? Generace, která myslí jen na vlastní pseudoštěstí díky čemuž nevidíme dál než za roh, zapomínáme, že život i vztahy jsou také o tvrdé práci a nikoliv jen užívání si. Generace, která je schopná své štěstí stavět na cizím neštěstí.
A co je vlastně štěstí? Mít rodinu, která při sobě drží v dobrém i zlém nebo neutuchající pocit extáze, který přináší fáze úvodní zamilovanosti s někým novým? Je lepší vynakládat energii a sebezapření do dlouhého vztahu, ve kterém také kdysi byla vášeň, oheň a časem to zmizelo nebo zevšednělo? Anebo si užívat opojení se stále někým novým, neustále obměňovaným, tak aby to zamilované nebylo nikdy narušeno stereotypem dlouhodobých vztahů, do kterého se chtě nechtě prostě dostaneme? Co je správné?
Nebo muži během evoluce přišli o veškerou mužnost krom erekce? Jsou z nich dnes příliš velké bábovky, které holou rukou mamuta nezardousí a tak hledají svou mužnou sílu v počtu trofejí skolených do své postele?
Nejde jen o to, že dnešní muži si hojně dopřávají sexuální povyražení mimo manželství. Oni si budují druhé vztahy. Domov se pro ně stává hotelem, kam si chodí vyprat, najíst se a vyspat. Lžou do očí svým ženám a dětem, kálí na péči o rodinu a užívají si. Mají pocit, že oni na to přece mají právo. Dost moderní záležitostí dnes je se s tím ani netajit. Dnešní svět totiž nad takovými muži nezvrací, nýbrž jim tleská.
Nedělám si iluze, že dříve se takové věci neděly, že muži byli věrní a ženy nošeny na rukou, ale aspoň se to nevystavovalo na odiv.
A také se nám tu množí nehorázné urážky a stížnosti na ženy. Vlastní ženy. Pánové asi poněkud zapomněli, že kritizováním své manželky neurážejí ji, nýbrž sami sebe a poukazují na svou neschopnost si vybrat partnerku. A už vůbec nemyslí na to, že žena je především odrazem svého muže. Je to (bohužel) v jeho rukou. Zarputilé feministky si mohou vyrvat všechny chlupy ze svých přírodních těl a my osvícené manželky kroutit pověstným krkem jako umanuté a stejně manželství ve finále vypadá tak, jak „velí“ oni.
Zkrátka, pánové, chcete-li mít doma princeznu, chovejte se k ní jako princ. A pokud jednáte jako vůl, nedivte se, že máte doma krávu.
