Pubertální revolta

Byli jste purbeťáci k pomilování, anebo k profackování? Můžeme vůbec naší omladině vyčítat klackovité chování? Vždyť, co jsou oni, byli jsme i my. Anebo ne? 

Tak nám holčička začala tahat ze školky nejrůznější manýry. V poslední době to byl záchvat smíchu nad kolovrátkovvým opakováním slov "pipka a zadek", nebo oznámení, že táta je blbec (bez komentáře), jelikož neumí složit rozmontovaný kočárek. To má to dítě ve dvou a čtvrt roce už pubertu?! Vzhledem k tomu, že mi již teď zdrhá na diskotéku a zvládne koketovat se dvěma číšníky zároveň, patrně ano. 

Pod vlivem těchto a dalších zážitků jsem sáhla hluboce do vlastních pubertálních aktivit a zamyslela se nad tím, co tak asi můžeme od princezny čekat, pokud se "pomamí". 

Jelikož mě drželi rodiče zkrátka v obavách, abych si snad v naší vesničce střediskové nepořídila nedejbože drogy, neposkytovali mi nikdy kapesné. Protože jsem však chtěla být krásná a občas si koupit aspoň nanuka (nebo cigára), tajně mne finančně zajišťovala babička. A občas jsem znárodnila zapomenuté mince rozkutálené po domácnosti. Ani to však neskýtalo dost velký kapitál k něčemu tak úžasnému, jako piercing. Kdo neměl v jednom uchu víc než dvě dírky, jakoby nebyl. Debil.

Tak jsem se rozhodla to zmáknout po domácku. Odborně jsem sterilizovala jehlu v domácí slivovici a nastudovala (už ani nevím kde, bo internet tehdy nebyl ani v matičce Praze, nato u nás na vsi), akupunkturní body, abych třeba neoslepla, a neohroženě propíchla promasírovaný ušní boltec. Udělalo se mi šoufl, až jsem na chvíli omdlela ve stoje, ale ani to mě neodradilo od píchnutí další dírky, jelikož dvě jsou málo. Při druhém křupnutí se mi udělalo na zvracení, ale i to jsem ustála. Klepala jsem si uznale na rameno, dnes si klepu na čelo.

Největší problém ovšem nastal, jak ustát reakci rodičů. Nosila jsem tou dobou zásadně rozpuštěné vlasy, protože to bylo free cool a in. Tehdy asi spíše boží. Nic nebylo tím pádem nápadné a můj úchvatně ozdobený ušní boltec zůstal skryt zraku rodičů. Bohužel mne zradily přírodní živly. Takhle si jednou neseme s maminkou nákup z místní sámošky, když v tom mi vánek fouknul do vlasů a rozpustile si nimi pohrával, načež má matka vyprávějící něco životně důležitého, uzřela to, co bylo životně důležité pro mě a vykřila, až upustila své ucho nákupní tašky, čímž mne ochromila fyzicky i mentálně. Ulicí jinak klidné vesnice se v ozvěnách odráželo její moravskoslovenské zvolání: „to je debííííl“, a mně bylo jasné, že tohle neustojím. 

Poprvé jsem se opila v šestnácti. Já vím, nezákonně, ale tak znáte to, Morava, kroje, láska k vínu... Ten večer jsem nejprve pozřela asi kilo třešní, pár skleniček burčáku a pak ono víno. Přišla jsem domů podpírajíc zeď a zcela "nepochopitelně" se mi udělalo nevolno. Když jsem vstala od záchodu, stála mi v zádech matka s rukama v bok a otázkou: "ty jsi opilá?" 

"Neee", statečně jsem lhala a na podporu tvrzení kroutila hlavou tak, až mi z vlasů odletovaly nestrávené zbytky třešní. (Tehdy jsem ještě neměla v ruce tzv. culíkový chvat nad mísou.) Dostala jsem facku, hadr a kázání, z kterého jsem si druhý den nic nepamatovala. Zato mi utkvěl v paměti budíček v 7 ráno a mé nedobrovlné angažování v práci na vinici. Patrně v duchu: "nejdřív musíš kopat, potom možeš slopat". Ani to mne však od následných večírků neodradilo. 

Z třídních schůzek chodívala matička v bojové náladě. Vadily jí i takové malichernosti, jako například, že jsem po paní inženýrce (oblíbený dívčí předmět fyzika) hodila fixu. No, hodila jsem ji na stůlnikoliv na ni, a neměla mě provokovat! Jako odborník svého oboru by měla ovládat pravidlo akce a reakce. 

A taky jsem lhala. Občas. A v rámci šetření rodičovských nervů, oni byli prostě tak labilní a nechápaví... Aspoň v období cca deseti let kolem mých sladkých šestnáci. Pak se jim nějakou záhadou zase rozum vrátil. 

Přemýtajíc retrospektivně se začínám děsit perspektivy, ale stejně jako je každá generace dětí o tolik horší, než ta předchozí, je přece každá generace rodičů o tolik chápavější... Anebo ne? ;)