Velikonoční (zlo)zvyky

Tak mne letošní svátky s dorůstající dcerkou donutily přemýšlet nad vším tím mrskajícím veselím a jestli to má vůbec v dnešní době ještě smysl.

Mnoho mudrců dí, že ne. Že jsou to zvyky prastaré, hanebné, toliko dobré pro kretény. No, tak si to tedy proberme. Mrskání pomlázkou má dle jedněch prapůvod křesťanský, že jako byl Ježíš cestou na Golgotu do krve bičován a tato naše jarní kratochvíle se v tomto historickém jevu odráží jakožto velikonoční tradice. No, něco mi tu nesedí. Třeba to, že bičování neprobíhalo v pondělí, to přece došlo k povstání zmíněného muže z hrobu, ve kterém si pár dní poležel, dokud toho neměl plné kecky. A druhá věc je ta, že Ježíš byl s nějvětší pravděpodobností chlap, tak proč to sakra mají teď odskákat ženy?

Druhá, dle mého názoru pravděpodobnější varianta pochází z dob pohanských, jen si to křesťané trošku upravili, tak jako znárodnili nejeden z pohanských zvyků založených na lidské sexuální kreativitě (např Valentýn), protože se jim lidská touha  a obscénní zábava nehodí do krámu. Mrskání dívek pomlázkou není totiž prý nic jiného, než hravé znázornění sexu. Tedy pomlázka falický symbol, čím větší, tím lepší, neboť jak víme, muži rádi v jistých oblastech (no, asi ve všech) přehánějí a znásobují svou mužnost, a vejce představují zase…vejce. V tomto případě znak plodnosti mrskané dotyčné. Prostě taková pantomimická veřejná soulož. A básnička u toho pronesená má býti patrně oním „když ptáčka lapají…“

Jako malou dívku mě velikonoční zvyky vyloženě štvaly. Tedy, to barvení vajec, sázení osení a jiné výtvarné činnosti mi připadaly fajn, ale ty chlapecké návštěvy, to mne rozčilovalo. Možná že hlavně pro ten podřízený mód dívek před chlapci. Asi nějaký můj raný feministický odboj.

Strašně mě rozčiloval fakt, že si k nám domů, nezván, přiskotačí nějaký chlapeček, kterému se musím nastavit, nechat se „obšťastnit“ a ještě mu za to dát něco za odměnu. Svá drahocenná vajíčka! No, vejce vem čert (aspoň v té době mi na nich pramálo záleželo), ale ty bonbonky, čokoládky a jiné laskominy. Už tehdy jsem začala vnímat úděl žen za poněkud nespravedlivý. Jo, holka nemusí mít vyloženě submisivní „dávající roli“, může dělat, že jakože nedá. Výskat a utíkat, laškovně se hihňat a snažit se utéct, přičemž stejně každý ví, že nakonec dá, jen to celé zdržuje. Aspoň pokud ona není profesionální atletka a on hospodský povaleč, tak ji vzhledem k přírodním fyzikálním zákonům on dohoní a přepere vždycky.

Ještě víc nerada jsem jezdívala v období Velikonoc na Slovensko. Tak se nejen „šibalo“ o poznání štiplavěji, ale navíc se polévalo ledovou vodou a smrdutou kolínskou. Pokud má pomlázka představovat zhmotnělý penis, tak postřik vodou má být asi symbolem ejakulace a jelikož (připomeňme si to) pánové rádi přehánějí, polévková lžíce by byla málo, lijí tedy na dívky rovnou celý kýbl. No, a kolínská, ta by mohla asi představovat mužné pyžmo. Každopádně  nic z této zábavy mi nepřipadalo jako hodno mé pozornosti a už vůbec ne nějakého vděku za zaopatřéní mého neuschnutí. A propos symboliku ženské suchosti asi netřeba vysvětlovat. To se nám ostatně prolíná i do líbání pod rozkvetlým stromem. No, nelze se divit, v dávných dobách byla asi o lubrikanty v lékárně či drogerii nouze, musela postačit lidová tvořivost v exekuci mužů jako samozvaných spasitelů ženské lubrikace.

S příchodem puberty mě zas rozčilovaly nájezdy ožralých adoscelentů, přehrabujících se v mém spodním prádle, aby si na pomlázku navěsili co nejvíc podprsenek, neb pentle jim byla málo, a jako přídavek požadovali dalšího panáka, pod jehož vlivem nás nezřízeně mlátili do krve. Tak jsem přišla na to, jak vypnout zvonek a předstírat, že u nás vůbec nikdo nebydlí. O velikonočních zvycích jsem si myslela svoje, a rozhodně nic pěkného.

Dnes už jsem k nim shovívavější, ale i tak se mi na velikonocích nejvíc líbí to, že je to svátek jara, probouzení přírody a těšení se na dlouhé slunečné dny. Přesto si ale feministicky myslím, že by ty svátky měly být více rovnoprávné pro obě pohlaví, alespoň co se dětí týká, takže výslužku jsem připravila nejen pro synovce a sousedovic chlapečky, ale i pro svoji dceru, aby ji to nebylo líto, že ona si nic nezasloužila. A dokonce jsem ji se synovci poslala k sousedům na koledu. O čemž jsem se však dozvěděla, že je podle některých lidí něco strašného.

Že koledující dívka si koleduje zejména o opovržení. Je to žebrání, odporné vnucování se a někteří lidé prý dokonce před koledujícími děvčaty zabouchnou dveře a nic nedají, pokud se nepočítá nějaká zhnusená věta. Asi jsem úplně blbá feministka, ale chudáci holky. Jde přece o děti, proč by nemohla na koledu všechna dítka bez ohledu na pohlaví? Vždyť zajistit věčnou vlhkost hospodyni vrbovým falusem může kdokoliv, ne?

V tom případě je mi asi přece jen sympatičtější anglosaský zvyk velikonočího zajíčka, který rozhazuje vejce plná sladkostí po zahradách pro všechny děti bez ohledu na pohlaví. I když mám určité výhrady k tomu, který idiot vymyslel, že zajíc snáší vejce, když každé malé dítě ví, že zajíc dělá maximálně bobky. Jedině, že by za tím byla opět nějaká pohanská story, třeba znásilněná slepice, připravená o své plody.

No, ať už je to s těmi Velikonocemi jakkoliv, jaro je tu (i když teploty tomu zatím nesvědčí) a všechny zvyky i zlozvyky nechť jsou s láskou vykonány.