No, byl to porod!

Podruhé je to prý brnkačka. Pokud tím někdo myslel brnkačku na nervy, tak potom ano. Zrození druhého potomka byl totiž Texaský masakr motorovou pilou.

No, nebylo to v Texasu, nýbrž v Podolí, a chyběla tam ta pila, ale masakr to byl.

Po prvním porodu jsem si říkala, že to zas taková hrůza nebyla. Bylo to dlouhé, otravné, ale tak nějak snesitelné. Druhou dceru jsem tedy hodlala porodit bezbolestně s pomocí hlubokého jógového dechu a sebeuvědomění. Už jsem věděla, do čeho jdu, takže jsem neměla obavy a hrůzu, jako při prvním pokusu, vše sluncem zalité. Jenže… řekni Bohovi o svých plánech a počůrá se smíchy.

Začíná to asi ve tři hodiny ráno. V ten moment si myslím, že je to jen planý poplach a zkouším to zaspat. Když to nejde, vytahuji mobil se supertruper aplikací na měření kontrakcí. Chodí si to nepravidelně jak balíky od České pošty, takže si zase lehám. Po chvíli to jdu rozehnat do sprchy a to už přichází mžourající manžel, zda má startovat vůz. Posílám ho velkoryse spát s tím, že je to jen trénink a nic se neděje. Jenže čím déle se sprchuju, tím víc pojímám podezření, že se mýlím já i ta luxusní aplikace.

Oba se oblékáme, starší dítě se budí, naštěstí večer přijela babička. Začíná to pekelně bolet, ale dělám, že nic, protože dělat „pejska“ před tchýní mi připadá poněkud nedůstojné. Manžel si bere plavky pro případ, že by se to zvrtlo v další nudný den, že by si skočil o pár domů vedle zaplavat. V sedm ráno vyrážíme, což je fajn, protože práce chtiví spoluobčané jsou ještě v garážích a město je krásně průjezdné. Rodit na Jižní spojce mne totiž úplně neláká. V 7:30 jsme na recepci. Oznamuji, že jsem objednaná do poradny, ale mám kontrakce po čtyřech minutách, takže bychom to dnes asi vynechali. Nastává šrumec.

Odvádějí mě na monitor, kde už sedí tři další budoucí matky. Vyděšeně zírají na to, jak se svíjím v bolestech, pokouší se vstřebat své těhotenství a vzít roha z porodnice. Když k závěru dvaceti povinných minut pomalu chcípám bolestí, oznamuje mi paní z obsluhy monitoru, že už vidí malé kontrakcičky. Tvl! Jak si asi představuje ty velké?! Odvádějí mě do ordinace porodní asistentky. Představuje se mi, ale koho teď zajímají nějaká jména! Mluví konejšivým hlasem, asi jako s dementem, což se teď dost hodí, protože nejsem schopná přemýšlet. Jediná myšlenka je „ať už je konec“.

V 8:30 mě odvádějí na příjem. Další vyšetření a zodpovídání otázek, na které jsem už dávno odpověděla do padesáti dotazníků porodnice. Asi zkouška, zda pod tlakem odovím stejně. To poslední na co mám náladu, je zodpovídání mého chorobopisu a popisu životní cesty. Bolestí se mi dělají mžitky před očima, stále nevzdávám víru v hluboký jógový dech.

V 9 hodin se belhám na sál. Pomalu přestávám věřit, že to bude tentokrát bezbolestně. Hopsám na míči, procházím se, nic nepomáhá, propadám zoufalství. Přichází porodní asistentka a dělá mi další vyšetření. Moje vagína si připadá jako na vernisáži a patrně se těší takovému zájmu. Já jsem potěšena o poznání méně. Kontrakce zesilují, oznamuji manželovi, že v tento moment nechci být ženou a požaduji si vyměnit role. On měnit nechce a tváří se, že to neslyší.

Asistentka říká, že to půjde rychle, prý si mám skočit do sprchy a když už mě to nebude bavit, mám ji zavolat. Přesouvám plíživě svůj metrák živé váhy do sprchového koutu, o skákání fakt nemůže být řeč, skákat začínám až po několika minutách bolestí. Klesám hluboko a začínám bolestí křičet. Odhodlávám se vylézt ze sprchy, protože mi připadá nepatřičné porodit nad odpadním kanálkem. Všude je krve, až přechází zrak, připadám si jako na halal porážce. Přichází manžel s otázkou, zda jsem v pořádku, a jak může pomoci. Držím se křečovitě dveří sprchy a zmůžu se jen na: „volej sestru“. Nespecifikuji, naštěstí pochopil, že nemyslím svou ségru, nýbrž porodní asistentku a ta je v mžiku u mě.

Všimla jsem si krvavého chuchvalce na mém nártu a sofistikovaně jí oznamuji, že mi odešla děložní zátka. Ona mi oznamuje, že to zátka rozhodně není, ale že musím okamžitě na postel. Ha. Se jí to řekne! Ona nemá mezi nohama cizí hlavu a neupadá do mdlob. Zkouším udělat krok, Nejde to. Asi mě nakonec na tu postel někdo přivedl, nebo jsem se hecla, možná, mě tam vzhledem k mé váze přesunuli jeřábem, fakt nevím, na chvíli jsem reinkarnovala někam pryč ze svého těla. Někdo mě nějak narval do „kozy“. Asi někdo z těch pěti lidí, kteří najednou stojí kolem a s vážnými výrazy nahlížejí do mého rozkroku. Je tu i primář. Ó ta čest. Snaží se mi namluvit, že se nic neděje, jen se mimču něco nelíbí a mám prý trochu máknout. Co asi tak celou dobu dělám?

V 9:30 z mého nitra vyjíždí kamion skrz zavřená vrata, au! Bolí to tak, že necítím kontrakce, a to je sakra nějaká bolest. Tak tlačím teda pořád. Stejně je jim to málo, stříhají mě a dítě si vytahují sami. Nebrečí, je fialové, mlčí. Zvrací mi na břicho a konečně se nadechne. Uf! Ty blitky jí odpouštím, aspoň máme natrénováno na pubertu a první večírky, hlavně, že je u mě, živá a zdravá. A já taky.

Z bezbolestného porodu se stala jatka. Jsem rozsápaná jak od grizliho, tudíž se nedostavuje ani úlevný pocit „po akci“ jako jsem zažila při prvním dítěti. Do toho mě ještě musí zašít. Zevnitř se toho chopí samotný primář, který tam patrně vyšívá ubrousek s ažurou, je to nekonečný proces. Zvenčí to pak dotahuje mladá lékařka, navenek už to asi nemusí mít tak vysokou štábní kulturu, což mne přeci jen lehce znepokojuje, ale bolestí ani nedutám. Tohle se mi tedy nelíbilo, tohle opravdu nebylo dle mých představ. Ještě, že to bylo už naposledy! ;)