Co rovnoprávnost, ale rovnočinnost!

Tak nám ten boj za rovná práva nějak nevyšel, dámy. Ať sním, či bdím, ale velkou rovinu tam nevidím. 

Je moc hezké, že jsme si vybojovali právo volit, řídit auto, anebo si vybrat profesi snů, třeba řidička bagru. Ale ať se snažím sebevíc, fakt, že můžu strčit papír popsaný jmény do volební urny, mi nějak nedokáže kompenzovat pocit, že k novodobým právům ženy patří staré skutečnosti.

Dříve chlap nosil domů peníze a žena se starala o děti, nákupy, zahradu, domácnost, prádlo, prostě veškeré to dění kolem rodinného krbu. Dnes žena nosí domů peníze taky, a k tomu se stará o děti, nákupy, zahradu, domácnost, prádlo, prostě veškeré to dění kolem rodinného krbu. Trochu mi uniká, v čem jsme si jako pomohly?

Jistě, jsou mezi námi takové, které jsou těmi, kdo doma nosí kalhoty, ale většina z nás si díky feministickému odboji vybojovala jen práci navíc. Nebo to možná neumím jen já! Tohle pondělí se mi dostalo na téma nechtěného bilancování. Podívejme se na to:

Pondělní ráno, jako vyšité. Děti rozjívené a zpovykané víkendem nelze vytáhnout z postele. Když je konečně vyženu, připravím jim obligátní mléko k snídani a upozorním, aby se následně oblékly. Já se oblékám. Cestou houknu na Žofii, zda si už vybrala legíny. Čistím si zuby, cestou houknu na Anetu, zda se laskavě obléká. Mé vlasy jsou po noci ve čtyřech lidech (nešlo o žádnou gruppen zábavičku, ale noční přesun dětí) jak po výstřelu z děla, takže si je jdu žehlit, cestou volám na Žofii, ať si už konečně vybere ty legíny a navlékne je na sebe. Jdu si nandat makeup v marné snaze zamaskovat projevy stárnutí a zvýšeným hlasem volám na obě dvě, zda se mohou laskavě oblékat rychleji. Já mám hotovo, jdu česat děti. Nechtějí jeden culík, ale dva. Naštěstí jen culíky, dva francouzské copy dnes nemají šanci. Na moji snídani čas nezbývá. Jako vždycky. Na jejich zuby dnes už tak není čas. Ale co, večer je to pro zdraví, ráno jen pro krásu a té mají dost. Narvu na ně mikiny, malé pomůžu s botama, velké beru brýle. Á vracíme se pro plyšáky, nakládám vše do auta, konečně jedem.

Cestou přemítám, co jsme zapomněly. Gymnastika je ve středu, plavání v pátek, tříletou prohlídku máme za sebou, logopedii tento týden nemáme, na oční jdeme koncem týdne, výtvarka začne v říjnu… asi nic. Vše máme. Bolí mě už třetí den hlava, migréna, to je také taková nerovnoprávná ženská specialita. Bolí mě břicho a záda z toho, že… no, to je ještě větší unfér ženská specialita. U školky nacházím parking na nejvzdálenějším možném místě. Poklonkuji děti ven z auta a hlasem zkušeného trenéra na ně motivačně řvu: „makej, makej, máme dvě minuty, to dáme! Kdo bude první u dveří?!“

Holky jedou jak blesk, proti nám přichází kuchařka. „No tvl, to už mě za pozdní příchody bude buzerovat už i ona?“ Mává na nás o volá: „Oni už odjeli!“

„Kdo odjel a kam?“ ptám se nechápavě.

„No děti, všichni. Dnes je ten výlet.“

„Doprdele!“ vykřiknu nekontrolovaně.

„Dnes jste měli sraz v 7:30,“ informuje mě.

Jo, v 7:30 byly dámičky ještě v pyžamu. Skvělý, co budu dělat? Horečně přemýšlím. Nic, vezmu je sebou do práce. Jedu domů pro svačinky, pití a hlavně tablet s pohádkami, aby byl v kanclu klid. Zvoní mi telefon. Ředitelka školky. Sakra, jdu na kobereček. Tak ne, volá mi, ať holky přivezu tam a tam, že začátek programu ještě stihnem, když na to šlápnu. Ok. Pondělní ranní provoz je ideální pro stíhání začátku programu.

Povedlo se, děti jsou na místě. Malá po tom ranním stresu natahuje, klepe se jí bradička, zrádně zdrhám a nechávám to na učitelku. Hledám v navigaci, jak se odsud dostanu do práce. Mobil se vypne a zrestartuje. Super. Když naběhnul zpět, hlásí, že nemá přístup k datům. Jak nemáš přístup? Tady, ve vzduchu, všude to září jak na rentgenu, hledej! Nic. Nahazuju ten krám znovu, další restart a načítání. Zase nic. Nemá data. Je to debil, ne mobil. Vztekám se a jedu raději cestou kolem domova, kde to znám. V moment, když se blížím důvěrně známému nájezdu, se ozve „po deseti metrech, sjeďte na nájezd“. Teď bude dělat chytrou, nána!

Příjezd do práce o půl hodiny později, rychlá snídaně u počítače ze zásob v šuplíku. Pracuju, nadělávám ranní pozdní příchod, á, už pozdě, musím běžet! Naštěstí není zácpa, do školky přijíždím v klidu, holky nejsou ještě poslední děti. Jdeme koupit pečivo a mléko, za ten můj ranní průšvih mají dovoleno bonbony. To je radosti! Jedeme domů, děláme svačinky, hážu rychle jednu pračku, ať se doma něco děje, jdeme s dětma ven, dokud je ještě hezky. Chystám večeře, fackuju prádlo, s velkou cvičíme logopedii, s malou vedu nekonečnou diskuzi o ničem. Jdu je koupat, přečíst pohádku, uspat. Většinou u toho uspím i sebe, nejinak dnes.

Když si projedu svůj dnešní den, říkám si, jak bych to měla, kdybych byla chlap. Nasnídala bych se, oblékla do cyklo dresu a vyrazila do práce. Ale večer bych vyskládala myčku, to je fakt. Vida, rovnočinnost tu asi nějaká bude.