Burani ve velkoměstě

Ne každý se narodí v hlavním městě, ale mnoho lidí v něm žije. A skoro nikdo není originál Pražan. Zato spousta z nich se chová jako Pražák. Tož, aj já su skamasi daleko.

Můj první kontakt s hlavním městem proběhl v sedmé třídě ZŠ. Jeli jsme na výlet. Velká cesta! V hodině výpočetní techniky jsme se spolužačkami tajně plánovaly, co si sebou vezmeme. Třeba bílé „fáčko“ luxusní voňavka, protože tehdy se ještě moc nerozlišoval deodorant od parfému a statečně jsme jej cákaly i na svetříky, abychom byly důkladně vyvoněné. A nezapomenout si nalakovat nehty fosforovým odstínem růžové nebo zelené, což je dnes ale zas tak nějak „in“.

Domnívaly jsme se, že z nás importovaných dívek „krev a mlíko“ budou omdlévat zástupy pražských jinochů, avšak omdlévaly jsme maximálně tak my z cen, na které bylo kapesné od našich rodičů kolchozníků poněkud krátké. Například při návštěvě věhlasného obchodního domu Kotva a ještě horší to bylo v „Mekáči“. Ten slavný „emerický“ řetězec! Pokleslá gastronomie, kterou se v USA živí hlavně chudí studenti a černoši, u nás však něco epesního.

Na základní škole jsme měli němčinu, takže v Mekáči s exotickými názvy v jídelníčku to bylo takříkajíc keine škrtnutí. Museli jsme se ptát osvícenějšího spolužáka, jakže se ten Ch-e-e-s-b-u-r-g-e-r (nejlevnější položka v nabídce) vlastně čte. Po zakousnutí do vytoužené potraviny, jsem chvíli převalovala nasládlou housku a neochucený karbanátek v puse, a pak vyhodnotila, že Amerika jest místo podivné, pokud žerou tohle, ale spolknula jsem to. Za ty prachy…

Druhé větší setkání s Prahou a hlavně pragocentrismem jsem zažila po přestěhování do velkoměsta, jelikož po návratu z ročního pobytu v USA mi byla rodná víska poněkud malá. Měla jsem kolegu, který trpěl záchvaty smíchu při spatření čehokoliv, co nepocházelo z Prahy. Což mu ovšem na druhou stranu nečinilo problém mne balit a odluzovat vytrvale od mého tehdejšího přítele (současného manžela). Vyprávěl mi, jak se spolužáky seděli kdesi u Hradu a třískali sebou smíchy nad blbečky přijíždějícími autobusem z vidlákova (vše mimo Prahu je vidlákov), protože kdyby se jen viděli, jak lezou z toho autobusu a čumí na Prahu! Nebo jak jedou metrem! Hahaha, ti kreténi nikdy před tím nejeli metrem! Ok, trochu jsem se v sedmé třídě bála, jestli mne turniket v metru nepozře společně s jízdenkou, ale toto? Fascinovaně jsem na něj zírala. Snad ještě víc, než když mi v pracovní době volal na služební pevnou linku a chtěl, abych vrčela do sluchátka, jako „zlobivá kočička“. Chlapec si neuvědomoval, že spousta nepražáků třeba (na rozdíl od něj, co nevytáhnul paty z „Prahe“) projela kus světa.

Časem jsem zjistila, že jeho otec se narodil na Slovensku, kde má dodnes rodiče. Čím větší náplava, tím větší posmíváček, aneb „ambiciózný Slovák Prahe“ své komplexy neztrácí ani přes generaci. (Pozn. pro případné nastartované „bratry“: vzhledem ke 2,5 litru slovenské krve v mých žilách mám právo si Slováky brát do huby. ;) )

Já se kupříkladu „čecháčkům“ u nás doma nikdy neposmívala, i když důvodů bylo rozhodně víc, než to, že vystoupili z autobusu s nelokální SPZ. Kupříkladu mne vytáčeli vždy do běla větou“ „Vy se máté, vám tady roste všechno zadarmó.“ No-ty-vole! Jak zadarmo? Kolik krve jsem na poli a ve vinici vypotila, kolik hodin, ba co hodin, ale týdnů jsem tam strávila, místo toho, abych se poflakovala někde u vody nebo na horách. Zadarmo. Pche! Anebo když se některý z těch erudovaných všeho-znalých přivandrovalců zeptal při pohledu na dřevěnou káď s burčákem, čím pod tím topíme, že to tak vaří. No jako pardon?

Pražáci mi později připadali jako někteří Američani. Všude byl, všechno zná, od všeho má klíče a všemu „nepražskému“ (neamerickému) se posmívá. Jako ten chytroprd ve fitku v USA. Když můj osobní trenér zjistil, že pocházím z Evropy, pořád vytahoval nějaké evropské historky, kterým se smál, až se mlátil hlavou do leg pressu. Ovšem jen do doby, než jsem zjistila, že se jmenuje Müller. Američan.

Pro Pražáky jsem pořád Moravák a Moraváci se mi zas posmívají za pražský přízvuk. A iritují mne rádoby vtipnou originální hláškou: „Jak je v Praze? Blaze, co?“ Většinou odpovídám, stejně originálně: „ale draze“, namísto poslání do prdele, což by je určitě překvapilo, i když nevím, zda i pobavilo. Rozhodně by to ale nepobavilo moji matku, která přeci jen preferuje chůzi po chodnících, před exkurzí nedávno zbudované kanalizace.

Nejsem ani ryba, ani rak. V Praze si holt občas rožnu a naberu polívku žufánkem a na Moravě se ujišťuji přitakáním viď. Ale nikde, opakuji, vůbec nikde nechodím nikam „dýl“.

Malá anketa na závěr:

V Praze je také každý „odněkud“, stejně jako v USA. Kolik z vás, Pražanů či Pražáků má všechny předky z obou stran rodičů rodilé v Praze, kam jen vaše paměť sahá?

Tož na to su zvědavá. A hele, řekla bych, že vy taky, viďte? ;)