Nezvaná návštěvnice, co leze nejen do ložnice

Taky k vám chodí? Roztahuje se u vás, jakoby jí tam všechno patřilo? Proradná kamarádka a věrná milenka. Nelze se jí zbavit, patříš jí a ona to dobře ví. Čím víc pláčeš, tím víc se ti směje. 

Upozornění: text obsahuje pár ostřejších slov, ale mají svůj smysl, dodávají mu náležité emoce, bez nich by to bylo plytké, jak krupicová polévka.

Ani nevíš, kdy k tobě poprvé přišla. Začala se objevovat už kdysi dávno v tvém dětském pokojíčku. Ale když jsi dítě, tak si jí moc nevšímáš, protože tomu nerozumíš. Občas ti je tak nějak zvláštně smutno a nevíš proč, ale spraví to měkké dlaně babičky, která hladí tvou hlavičku ve svém klíně. A taky pomůže horké mléko s medem, které ti se slovy „ty moje malá Barunko“, uvaří. Tedy to pomáhalo, dnes potřebuješ mnohem víc. A taky nemáš už babičku.

Jak stárneš, začíná ti to docházet, už víš, o co jde, kdo se to usídlil v tvém životě. Křičíš na ni, ať vypadne, že o ni nestojíš, prosíš ji, plazíš se před ní na kolenou, zapřísaháš ji, proklínáš, ale ona se ti jen směje přímo do ksichtu, vysmívá se ti v zrcadle, sedí ti za krkem a do ucha našeptává nesmysly, živí se tvým smutkem a má radost z každého tvého selhání. Ta, o které se nemluví, ta, jejíž jméno se neříká, madam D. Ona není špatná nálada, ona není smutek z nějaké konkrétní záležitosti, který časem odezní, ona je sakra problém.

Občas na pár dní někam vypadne. Asi otravovat někoho jinýho. Je ti dobře, vtipkuješ, protože jsi přirozeně veselá mysl, co má ráda společnost, o to víc, pak působíš, že si to celé jen vymýšlíš a přeháníš. Ale pak se zase rychle vrátí. Snažíš se žertovat, protože chceš zamaskovat, že ti zase sedí na hrbu, ale moc to nejde. Všechno, co říkáš je cynické, černé a jízlivé, protože dělat humor, když ti není do smíchu, je fakt těžká disciplína. Takže tím akorát všechny nasíráš, z čehož má ona ukrutnou radost a její pozice sílí. Takže seš totálně v hajzlu.

Je ti zle. Cítíš se naprosto příšerně. Máš pocit, že ti někdo rve duši z těla za živa. Hroutíš se kvůli všemu a vlastně kvůli ničemu. Atakují tě nekonečné migrény, hrdlo máš sevřené úzkostí, svědí tě tělo, takže se ráno často probouzíš s kůží rozškrábanou do krve. Chce se ti zvracet, chce se ti brečet, a taky dost často brečíš, chce se ti řvát, chce se ti mlčet, jediné, co se ti nechce je radovat se.

Někdy je ti tak zle, že jediné, na co dokážeš myslet je to, že chceš nebýt. Že chceš umřít. Teď hned. Seš totálně na dně, ale příliš velký slaboch na to, aby sis podříznul žíly. Seš prostě ubožák neschopný ničeho, nic nedokážeš, nikdy nic nedotáhneš, nic nezvládneš, neumíš se ani zabít. Propadáš se do ještě většího temna, z čehož ona přímo šílí radostí. Válí se smíchy po podlaze, ty ji chceš nakopnout, ale nemáš sílu udělat vůbec nic. Nemáš sílu ani vylézt z postele. Ne proto, že by se ti tak chtělo spát. Když je na návštěvě ona, tak toho obvykle stejně moc nenaspíš. Nemůžeš z postele vylézt proto, že nechceš ani otevřít oči. Nechceš vidět na svůj posranej život, na sebe, na celej ten hnusnej svět, co tě obklopuje a už vůbec nemáš náladu ani sílu čelit té mrše, která se válí s tebou v posteli a nehodlá tě opustit. Pasovala se na tvou nejlepší kámošku a umí být sakra věrná.

A pak jsou taky lidi kolem tebe, kterým ona snad rozdala scénář, co mají říkat, protože říkají to nejhorší, co si jen můžeš přát. Třeba, že přeháníš, Nebo že je to rozmazlenost, trucování, nebo že se rouháš. Že si máš říct, že máš krásný život, že si vážíš toho, co máš, že ostatní jsou na tom mnohem hůř. Ale ty vole! Tohle není soutěž v motivačních citátech! Tohle je život. Temnej a hnusnej jako díra do prdele. Tohle nejde v sobě naprogramovat citáty z Bravíčka. Je to stejnej nesmysl, jakobys tím chtěl léčit rakovinu nebo akutní zápal plic. Prostě máš vystřelenou díru v hlavě a jakejkoliv samozvanej mentální kouč jí může akorát tak prolézt tam a zpět, aniž by zanechal jediný pozitivní dojem. A každý špatně zvolený slovo v tom bordelu v tvojí hlavně napáchá ještě víc škody. A tak raděj s nikým nemluvíš, protože nechceš nikoho nasírat a sobě ubližovat, snažíš se mít se rád. Ale tvoje mlčení lidi nasírá taky, a čím víc jsi sám, tím častěji chodí k tobě na kafe ona a odmítá vypadnout.

Taky si o tobě ti „normální“ říkají, že jsi sobec. Protože pořád jen řešíš sám sebe. To fakt nejsi, ty to víš. Ty víš, že ti záleží na jiných lidech, že je máš moc rád, že máš o ně velkou starost, obavy a strachy, že máš v sobě spoustu lásky k nim, ke všem živým tvorům na planetě, ale když přijde ona a hučí do tebe jak do kanálu, všechny ty splašky vychrlí ven a ty v tu chvíli neumíš dělat nic jinýho, než se ten hnus snažit nastrkat zpátky, což ti nejde, protéká ti to rukama, zaplavuje tě to a pohlcuje, takže nic jinýho, než svoje sračky prostě nevidíš. Nemůžeš.

Někdy si připadáš jako závistivá svině. Ale ty nejsi. Máš radost z úspěchů druhých. Všem to strašně moc přeješ, obdivuješ je a z celého srdce jim radostně tleskáš, jenomže se kvůli tomu taky umíš zhroutit. To když zase přijde Madam D a špitá ti: „vidíš, co on dokázal? Co on umí? To ty neumíš. Ty neumíš nic. Nejsi k ničemu, nikdy nic nedokážeš. Kdybys uměl aspoň kousíček toho, co umí on, nebyl bys takovej ubožák, takovej nikdo. Vidíš, jak jsou jiní lidé schopní. Co umíš ty? Nic!“ A směje se tomu s takovou vehemencí, že se její nakřáplný hlas odráží od všech stěn a rezonuje ti v hlavě, jako v prázdné plechovce, protože ty přece ani nejsi víc, než prázdná plechovka. Jsi nic. Jsi úplný hovno.

Ty si reálně uvědomuješ, že se máš dobře, že tvůj život je v podstatě moc pěknej, že i něco umíš, něco se ti občas povede, seš dost inteligentní na to, abys tohle všechno měl v palici srovnaný, ale když přijde ona, tohle všechno ti vyvrátí. Podle ní seš naprosto neschopnej idiot, kterej nikdy nic nedokázal a nedokáže. Všem tvým argumentům se vysmívá a poukazuje na to, co se ti nepovedlo, hučí ti do hlavy tak dlouho, až je zcela zřejmé, že ty jsi ten nejhorší tvor na světě, který si nezaslouží žít, ale zároveň ti ten život nevezme, protože si to musíš vyžrat až do samotného konce. Někteří to nevydrží a nakonec to skončí sami, protože ona odejít nehodlá a nikdy neodejde. Jiní se ji snaží přechlastat, což funguje, ale ne na druhý den, protože s kocovinou přichází i ona. Vždycky přijde. Silnější, než kdy jindy. Takže musíš být v lihu pořád, což taky asi není dlouhodobý řešení.

Můžeš to řešit lékama. Můžeš být do konce života závislý na farmaceutickém průmyslu, rvát do sebe tablety po hrstech, zvyšovat jejich dávky, protože časem to přestane fungovat, můžeš měnit značky, složení, čelit jejich vedlejším účinkům, překrývat jeden druhým, vyhánět čerta ďáblem, můžeš si časem na všechny ty pilule otevřít lékárnu, protože je budeš znát jako svý boty. A taky můžeš chodit ke cvokaři, poslouchat tam jeho hezký řeči a nalhávat si, že se o tebe fakt zajímá, že jeho motivací nejsou tvoje peníze, ale opravdu tvoje duše. A číst chytrý knížky, který vždy na chvíli zaberou, stejně jako cvokař. Na moment cítíš tu energii a vidíš světlo na konci tunelu, ale jen do chvíle, než přijde zas na návštěvu ona. A všechno je zase tam, kdy bylo. Vyhozený prachy a promarněný čas.

Něco ale pomáhá, ty to víš. To, co dokáže tu mrchu odehnat, anebo aspoň trochu zaplašit. Je to empatie, pochopení a obrovská dávka lásky. Komodity, které jsou v dnešním světě silně nedostatkové zboží. Protože každý má kýbl svých starostí a svůj vlastní život. Tak raděj nikam nechodíš, s nikým nemluvíš, zavřeš se doma, zatemníš okna, vlezeš si pod peřinu a doufáš, že tam tě ona nenajde. Jenomže ona není blbá. Pomalu nazvedne cíp tvojí peřiny, lehne si vedle tebe a přitiskne si tě k tělu. Slíbila ti přece věrnost. Bude s tebou, po tvém boku, dokud budeš dýchat.

Přemýšlím, že právě o tomhle bude moje nová kniha. I o tom je třeba mluvit, protože v tom nejsi sám… víš?